Klokánětem v kapse aneb Anika na cestách

Tak už je to oficiálně potvrzené. Jsem malé klokáně. Teda, ne že bych byla to chlupaté skákavé zvíře. Jenom jsem na deseti měsících dostala svůj první pas. A tam to píšou černé na bílém - Anika Novak, občan Klokánie. Asi proto se tak ráda nosím v kapse u táty na břiše. A že už jsem za ten rok z kapsy něco viděla. Tady je pár obrázků, posuďte sami.

Vzhledem k tomu, že jsem se rozhodla stát cestovatelkou doslova od narození, začali táta s mámou s tréninkem brzy. Osmnáctý den po porodu jsme na tříkilometrovém okruhu nacvičili techniku kojení a přebalování venku (to v Austrálii jde i na podzim). Potěšeni úspěchem, zdolali jsme druhý den třináctikilometrový pěší okruh národním parkem Yanchep. Nutno podotknout, že jsem z výletu podstatnou část prospala v kapse u táty na břiše. Ono to čerstvé povětří po devíti měsících u mámy v břiše jednoho zdolá. Večer jsem si poprvé zakempovala venku v našem obytném minibusku. V autě bylo jako v pokojíčku.

Kojení na čerstvém vzduchu u jezera	Můj první výlet – tříkilometrový okruh	Přebalování u jezera

Můj první výlet – většinu jsem spokojeně prospala	Moje první kempování venku – v autě jako v obýváčku

To při výletu na Cape Naturaliste u Busseltonu, WA, na třech a půl měsících bylo hůř. V nevytopeném autě bylo jen 8°C. Táta s mámou mají spacáky, já jsem spala v teplé zimní kombinézce. I přes den bylo nevlídno, to jsou ty australské červencové zimy. Do toho strašný mrazivý vichr od moře, tak jsem kombinézu ani nesundala. Ale výhledy z útesů byly nádherné, táta si dobře zafotil a já jsem to všechno viděla s ním.

V noci je zima, místo spacáku mám kobinézku	Táta si dobře zafotil a já to všechno viděla s ním	Snídaně

Zatím největší drsňárna ale byl výstup na Toolbrunup (1052m), druhou největší horu pohoří Stirling Ranges. Jaro udeřilo a tak jsme se s rodičema vypravili podívat na malé orchidejky, které kvetou každoročně na jihu Západní Austrálie. Při té příležitosti jsme se rozhodli vystoupit i na Toolbrunup, z kterého je nádherný výhled 360° po okolních Stirling Ranges. Začáteční stoupání jsem zvládla jako vždycky v kapse na břiše, ještě jsem si i trochu schrupla. Pak ale začalo jít do tuhého. Na prudkém suťovitém svahu, kdy táta lezl skoro po čtyřech, jsem si poprvé vyzkoušela jízdu v kapse na zádech, tak trochu jako v batohu. Nejen že mě to probudilo, ale po půl hodině jsem toho měla plné zuby. Taky jsem to rodičům pěkně od plic pověděla, a nepřestala jsem dokud jsme nazatábořili na jednom z balvanů ve svahu. Tam jsem se posilnila mlíčkem a trochu protáhla. Zpátky na tátova tvrdá záda se mi už ale nechtělo a tak jsem závěrečné šplhání skalní rozsedlinou na vrchol zvládla s maminou. Na šest měsíců slušný výkon!

Poprvé se vezu na zádech	Závěrečné šplhání na vrchol mne rozesmálo	Ale výhledy z vrcholu za to stály

Taky už mám za sebou cestu letadlem. To mi bylo sedm měsíců, tátu jsem předběhla o víc než dvacet let, ten poprvé letěl ve svých jednadvaceti. Rodiče se báli, jak to zvládnu, ale nakonec jsem se vyspala lépe než oni. Letušky mi na přední stěnu v kabině daly rozkládací postýlku, dokonce i s firemním chrastítkem! Letadlem jsme přijeli na vánoce podívat se na babičky a dědečky, z nichž někteří mě zatím znali jen z videa. A protože se letos v Čechách zima vydařila, byla jsem si taky trochu zalyžovat - v kapse s tátou na zádech, pochopitelně. To mi budou v Austrálii závidět, tam se sníh hned tak nevidí!

V letadle s dobrým drinkem a pejskem od letušek (Anika 7 měsíců)	Poprvé na lyžích (Vratislavice, 9 měsíců)

Australský pas (Anika 8 měsíců)

Ostatně kvůli výletu do Čech jsem absolvovala i zatím nejnudnější výlet. Maminka si mě nechala dopsat do českého pasu. Při odletu z Perthu nám ale pan úředník oznámil, že maminka se na pas s vízem do Austrálie může vrátit. Já jakožto rodilá Australanka ale žádné vízum do Austrálie dostat nemůžu a musím mít svůj vlastní pas. A tak jsme se vypravili na ambasádu do Vídně. V pět ráno z Liberce, šest hodin jízdy. Pas nám naštěstí vyřídili za tři hodiny na počkání, takže večer zpátky, dalších šest hodin nudy v autosedačce. Ještě že máme s táťkou z Klokánie ty dlouhé přejezdy natrénované, a tak jsem většinu prospala. ...jo, a tady je ten pas.

Když mi to tak mamka čte, tak jsem toho za prvních deset měsíců života stihla docela dost. Babičky doma o mně měly trochu starost. Tak jsme je mámou a tátou vzali taky na výlet. Teď už ví, jak mě to všechno baví a už se o mně nebojí. Legrace přece musí být. Proto jsem se přece rozhodla narodit do cestovatelského minibusu...

S dědečkem a babičkou (n.p. John Forrest, WA, Anika 2 měsíce)

Související e-mailová zpráva: Tři měsíce života