28. 9. 1997

Staré Dillí, v pořadí sedmé město, vyrostlé u Červené pevnosti a mohutné Páteční mešity, jež nechal v sedmnáctém století postavit slavný mughalský panovník Šáhdžahán. Záměrně píši vyrostlé a ne postavené, protože se zde dá jen těžko mluvit o nějakém stavebním záměru. Kdo ve Starém Dillí byl, dá mi jistě za pravdu. Budovy těch nejbizarnějších tvarů, jakoby náhodně seskupené jedna přes druhou, neuvěřitelná změt elektrického vedení a všude přibité honosně znějící štíty: Bee-Dee Electronics, pod nímž se nachází malá dílnička se snědým Indem brousícím pilníkem kus trubky upnuté do svěráku. Physiotherapy clinic - drobná místnůstka s postelí a stolkem, vedle pracuje krejčí, o kus dál vám dohladka oholí bradu.

Ulice starého Dillí jsou plné - lidí, rikšáků, aut, smogu, psů, krav, odpadků a krámků. A taky cinkotu, troubení, pískání, pokřikování, zvonění a zvláštního nasládlého pachu. Jeden Ind čistí druhému uši tyčkou, opodál řežou truhláři prkna, malé dítě spí na zemi, další muž pere prádlo pod pumpou, kolem nás tlačí kluk vozík s jablky. Ulice, které v noci vypadaly jako přízrak, naplnil život.

Pomalu si mě toto město začíná získávat. Shledávám je naprosto neskutečným a nepodobným čemukoli, co se dá v Evropě potkat. Uprostřed starého Dillí se tyčí největší mešita v Indii - Jama Masjid neboli Páteční mešita, postavená v 17. století Šáhdžahánem. Domáháme se vstupu, ale marně, ani moje sukně, Pavlovy dlouhé kalhoty a naše bosé nohy nám nepomáhají. Nemuslimové mohou dovnitř až po páté hodině. Usedáme na schody před vstupem a pozorujeme okolí. V okamžiku se kolem nás shlukuje skupinka muslimských dětí, Pavel je fotí a dává jim rupii. Moc se jim líbí naše prázdná láhev od vody a nakonec ukořistí i tu. Já se pokouším navázat kontakt. Bohužel má slovní zásoba zahrnuje jen pár vět typu: Jak se jmenuješ? Kolik máš sester? a podobně. Umiňuji si, že se na urdštinu večer trochu podívám.

V pět hodin vstupujeme dovnitř. Rozlehlé nádvoří s kapacitou dvacet pět tisíc lidí lemují arkády, mešita má tři brány - východní, jíž vstupoval panovník, jižní a severní, jimiž vstupují pozemšťané, jako jsme my. Na západní straně se tyčí samotná stavba mešity se dvěma čtyřicet metrů vysokými minarety.

Stojíme nahoře na jednom z nich asi s dvacítkou Indů, což je vzhledem k velikosti prostoru úctyhodný výkon, snažíme se nespadnout dolů a pořádně se rozhlížet. Výhled je tu opravu nádherný, vidíme staré město, Červenou pevnost, na obzoru hradbu výškových budov nového Dillí, to vše zahaleno do smogu, na němž má nemalý podíl dýmající továrna poblíž řeky Jamuny.

... a draci. To, co jsme zprvu pokládali za ptáky, jsou stovky draků, pouštěných ze střech domů. Na celé obloze se třepetají malé tečky. Slunce zapadá, muezzin svolává k modlitbě, musíme mešitu opustit.

29. 9. 1997

Indický čas plyne pomalu. Smůla je, že ne všichni turisté mohou tuto skutečnost prožít. Hnáni časovou tísní a touhou vidět co nejvíce, spěchají od jedné pamětihodnosti k druhé. Systém "24 zemí za tři dny".

Ne tak je tomu s životním tempem Inda. Ind pracuje, ale také jen tak sedí a dívá se, klábosí s přáteli, hraje karty nebo šachy a popíjí čaj. Naše životní tempo se začíná indickému nebezpečně přibližovat. Extrémem byl včerejšek, kdy jsme namísto zamýšlené návštěvy Páteční mešity a opětovné prohlídky Červené pevnosti, došli pouze k mešitě - je to od nás něco přes půl hodiny - a zpátky. Bloumáme ulicemi, posedáváme, fotíme, předčítáme průvodce, pokoušíme se povídat si s místními. Spíš bych měla napsat, že se místní pokoušejí povídat si s námi.

Musíme se naučit vstávat dřív. S odporem nařizuji budík na 4:30 (mám na něm stále ještě středoevropský čas), což je 9 hodin místního času. Zítra jedeme do nového Dillí pokusit se o nepálská víza.

V severovýchodní části starého Dillí se nachází asi nejzajímavější památka města, dva kilometry dlouhý komplex staveb s hradbami vysokými 18-33 metrů. Lál kila neboli Červená pevnost není dílem nikoho jiného než Šáhdžahána, mughalského panovníka, jehož jméno nám už asi nikdy nevymizí z paměti.

Hlavním problémem je k pevnosti se vůbec dostat. Prodíráme se několik hodin davy lidí v úzkých uličkách starého města a litujeme, že nevlastníme pořádnou mapu, protože o nějakých cedulích se jmény ulic nemůže být ani řeč. Když už si připadáme zcela ztracení a pohlcení městem, objevují se před námi mohutné hradby z červeného pískovce. Vcházíme Lahorskou bránou a je tu klid, najednou jsme nahony vzdálení mumraji ulic a stísněnosti prostoru. Velké zahrady, krásné paláce, v nichž se nacházely mimo jiné i koupele a sauna, Palác barev, Perlová mešita. Oáza klidu uprostřed čtrnáctimilionového velkoměsta.