30. 9. 1997

Dnes jsme měli sikhský den. Potkáte-li sikha, nemůžete ho nepoznat. Pět symbolů zavedených guruem Gobind Singhem pomáhá 18ti milionům příslušníků této minoritní náboženské skupiny poznat své spolubratry. Nejviditelnějším ze symbolů je kesh - dlouhé, nestříhané vlasy, jež nosí sikh přikryté pět metrů dlouhou látkou turbanu. Barvu turbanu si volí dle svého vkusu sám. Ve vlasech pak nosí kangha, hřebínek na znamení čistoty. Jeho ruku zdobí kovový náramek kara. "Je to symbol zřeknutí se zla a oddanosti dobru," vysvětluje s úsměvem muž v turbanu. "Je jen jeden Bůh, ale různí Boží poslové. V náboženství je moc důležitá praktičnost. Když čtu o tom, že musím konat dobro, tak o tom pak nestačí jen mluvit," dokončuje výklad o své víře.

V konání dobra se máme od sikhů co učit. Přijdete-li do jejich chrámu kolem oběda či večeře, dají vám zadarmo najíst a nechají vás tam i přespat.

Čtvrtým symbolem jsou krátké spodní kalhoty kuccha, pátým kirpan, malý mečík na obranu chudých.

Zajímavý je jejich vztah k ženám. Sikhové totiž považují ženy za rovné mužům. Tady v Indii! V zemi, kde postavení žen, ať už hinduistických, muslimských či jiných, není vůbec záviděníhodné. Indická dívka je už odmala shledávána břemenem. Jednak si ji manžel odvede do své rodiny a ona nezabezpečí své rodiče ve stáří, jednak je nutno opatřit ji řádným věnem, málokdy má právo na vzdělání a dokonce je-li v rodině málo jídla, nezřídka přicházejí právě ženy zkrátka. A běda jim, když nerodí syny nebo když snad dokonce nerodí vůbec!

Prvním sikhem, kterého potkáváme, je motorikšák. Pomáhá nám najít nepálskou ambasádu a hezky se o nás stará. Bohužel za to však něco očekává. Chudák si moc dobře nevybral, my nejsme dobrá dojná kráva. Druhého sikha potkáváme v parku u India Gate. Chvíli si s ním povídáme, pak nám nabízí prohlídku sikhského chrámu. Krásně je vidět, jak se v něm mísí sikhská hrdost a dobročinnost s přáním něco na nás vydělat.

"Jsem váš přítel, dáte mi, co budete chtít."

To známe! Nakonec nás veze zadarmo s tím, že si pak musíme prohlédnout jeden luxusní obchod se starožitnostmi a perskými koberci. Za každého, koho tam přiveze, dostane malý obnos. Svolujeme, ale zpátky rozhodně půjdeme pěšky.

To jsme si naběhli. Odevzdaně šlapeme po čtyřproudé dálnici, vpravo nefalšovaný slam. Zvedá se mi žaludek. Smradlavá stoka, hromady odpadků, prasata, psi, mezi tím děti. Za slamem je park a jakási hrobka někoho, jehož jméno nám nic neříká. V parku hrají děti ze slamu kriket. Smějou se na nás, mávají a volají haló, haló. Odpovídáme na pozdrav a máváme taky. Děti vypadají šťastně a spokojeně. Jejich veselé tváře jsou, alespoň pro mne, v přímém kontrastu se špínou a bídou okolo.

Šlapeme dál. Tam v dálce už určitě musí být India Gate. Stmívá se. Mám pocit, že tam nikdy nedojdeme. Nohy nás už pěkně bolí, ale India Gate je konečně tu. Rázem si připadám jako v Paříži. Mohutný osvětlený klasicistní vítězný oblouk na památku osmdesáti pěti tisícům indických vojáků padlých v první světové válce. Kolem park, táhnoucí se až k několik kilometrů vzdáleným vládním budovám, pinkikující lidé na trávnících, procházející se skupinky. Zvedá se nám nálada a namíříme si to k vládním budovám. Chladné klasicistní stavby ministerstev připomínají ze všeho nejvíc antický Řím. Procházka staletími, smějeme se. Projdeme jednou z budov a míjíme parlament. Někde nalevo by měl stát křesťanský kostel. Blížíme se k bílé budově, která sice moc křesťansky nevypadá, ale jsme koneckonců v Orientu. Stoupáme zvědavě po schodech. Sikhové! Rychle zouváme boty. Nechceme bohoslužbu rušit, ale pak rádi přijímáme vlídné pozvání dovnitř. Jeden člověk, asi kněz, předčítá svatou knihu, druhý ji zřejmě komentuje. Mluví paňdžábsky, a tak nerozumíme ani slovo. Lidé přicházejí, pokloní se před oltářem, vhodí mince do kasičky a dostanou jakási cukrátka. Snad nepůsobíme moc rušivě. Před chrámem se s námi dává do řeči skupinka sikhů. Jsou moc milí a hlavně nic nechtějí. Dostáváme navštívenky, časopis, lepicí krášlítka na čelo bindí a výklad o sikhismu.

Domů přicházíme před půlnocí, nohy úplně rozbolavělé. Ušli jsme skoro dvacet kilometrů, Pribiliněc by z nás měl radost.