1. 10. 1997

Dnešní nákupy nás málem přišly dost draho. Nejprve smlouváme na trhu. Důležité je nezapomenout, že smlouvání je společenská záležitost. Nabíráme do sáčku jablka.

"Třicet rupií," říká Ind a zubí se.
"Pět," navrhujeme a Ind zvážní.
"Madam, vy si děláte legraci! Třicet a ani o rupii míň."
Mávám pytlíkem. "Taková malá jablka určitě nestojí víc než pět rupií!"
"Malá, ale sladká. Dobrá dvacet pět."
"Dám vám šest, ale víc ne."
Ind se tváří uraženě, já pokládám jablka a odcházím. Po pár krocích na mě mává: "Dobrá, patnáct, ale to už je minimum!"
"Patnáct rupií," chytám se za hlavu. "U nás v Evropě by taková jablka nestála víc než deset rupií, a tohle není Evropa. Dám vám osm."

Ještě chvíli stojíme, máváme rukama a tváříme se střídavě uraženě a střídavě vesele. Nakonec se cena ustálí na deseti rupiích. Zaplatíme a máme se k odchodu. Ind se chechtá. Vsadím boty, že domácím by je prodal za čtyři!"

P.S. Nazítří se dozvídáme od kamaráda, že tu jablka stojí přes dvacet rupií, někdy i třicet.

Takovéto nákupy zaberou spoustu času, ale užije se dost legrace. Kupujeme rajčata a cibuli na salát a jablíčka k mlsání. Chybí nám ještě indické chlebové placky čapátí, pro ty si jdeme do hospody, kde jsme byli včera na večeři. Chvíli stojíme a čekáme, než nám je připraví, pak platíme a odcházíme. Když dojdeme na konec ulice a chystáme se přejít náměstí, všimneme si, že za námi někdo běží a volá na nás. Otáčíme se. Dobíhá nás číšník, v ruce Pavlův batoh. Jsme v šoku. Pavlovo fotografické náčiní za bezmála padesát tisíc! Bahut, bahut šukrijá, hluboce se ukláníme. Moc, moc díky, pane! Číšník se usmívá a odchází. Jeho poctivost a Boží starostlivost nám vyráží dech.

2. 10. 1997

Dneska mám velké prádlo. Metodu jsem odkoukala od pana domácího. Kam se hrabe elektrická pračka, pchá! Prádlo se nejdřív namočí do kbelíku studené vody - tady snad ani žádná teplá neexistuje. Když je hezky odmočené, rozloží se na kamennou podlahu terásky a teď by měla přijít na řadu dřevěná palička, kterou se vytlouká špína. Ale pozor, naše prádelna je modernizovaná. My máme k dispozici kartáč. Prádlo leží na zemi a špína se z něj kartáčuje pryč. Za slabou hodinku jsem jakž takž hotová, prádlo je o něco čistší než předtím, a tak je vymáchám a pověsím. Zbytek za mě musí udělat indické sluníčko. Zdejší ženy v domácnosti se určitě nenudí.

Čtvrtek je prý šťastný den hinduistů. Nejsme sice hinduisté, ale čtvrtek se nám moc líbí. Jen tak mimochodem, při vší úctě k náboženským tradicím Orientu jsou hinduisté se svými plastikovými bůžky ověnčenými květinami a neonovými žárovkami prachobyčejní modláři. Ráno jdeme na vlakové nádraží vyzkoumat vlak do Nepálu. Potkáváme dva Čechy, jsou tu druhý den, už jim ukradli peněženku, mají Dillí plné zuby a chtějí co nejrychleji pryč. Jsme o poznání šťastnější a spokojenější. Bůh se o nás opravdu bezvadně stará a účinně nás chrání. Ve čtyři máme sraz před zoologickou zahradou s Tondou - tak jsme pojmenovali našeho kámoše rikšáka, co nás vozí zadarmo a my na oplátku navštěvujeme drahé obchody s perskými koberci, za což on dostává bakšiš.

Máme chvíli čas, a tak bloumáme v zoo. Spousta zeleně, vody, parková úprava, rodinky s dětmi, je tu moc hezky. Sedím, pozoruji pelikány a Pavel fotí. Nejvíc se nám líbí líně se povalující bengálský tygr a roztomilý hrošík. Pak odjíždíme s Harcharanem Singh Bhatiou, jak se Tonda ve skutečnosti jmenuje, k Bahá´í chrámu. Budova ve tvaru lotosového květu a přilehlý park je zaručeně nejčistší místo v Indii, a to jen díky velké spoustě vyháněčů a hlídačů, kteří neustále odhánějí Indy z trávníků a usměrňují jejich pohyb.

Abych nezapomněla, k zoologické jedeme autobusem dillíjské hromadné dopravy. Chápu, že to na první pohled nevypadá nijak hrdinsky, ale vezmete-li v úvahu, že jsou autobusy popsány v písmu dévanágarí, zastávky poznáte jen podle shluku lidí a autobus v nich pouze přibrzdí, rázem vynikne odvážnost takového činu. Naši statečnost, stejně jako snahu mluvit místním jazykem, Indové oceňují, jsou moc milí, a tak cesta proběhne příjemně a bez problémů. Den završujeme evropskou!! večeří v čínské restauraci a naše spokojenost je stoprocentní.

3. 10. 1997

Náš pobyt v Dillí končí společným večerem se dvěma milými lidičkami z Litvínova, Davidem a Martinou, kteří se vracejí z Karákoram v Pákistánu. Připočtu-li k tomu naše hotelové sousedy, dvě Francouzky s dětmi asi 5 a 1,5 roku, ať mi ještě někdo vykládá, že jsme blázni!