Nepál

5. 10. 1997

Nepálské království nás přivítalo opravdu královsky. Nejdřív jdeme dlouhým mostem přes řeku, koryto je snad půl kilometru široké, z větší části suché. Bílý písek a oblázky. Typická monzunová řeka, jakých uvidíme v Nepálu ještě spousty. Sluníčko svítí, ale naštěstí není příliš horko. Před námi se zvedá předhůří Himálaje.

Za mostem stojí budka se závorou a v ní jsou dva celníci. Jeden sedí, druhý leží. Pasová kontrola probíhá klasickým nepálským tempem a připomíná spíš společenskou událost. U závory zastavuje náklaďáček. Mávají na nás, že nás svezou, a tak za chvíli sedíme na korbě a kolem nás ubíhá nádherná nepálská krajina. Rýžová políčka, vesničky, stáda krav a bůvolú, na obzoru hory. Jedeme nížinami teraje, asi sto metrů nad mořem. Necelých dvě stě kilometrů na sever od nás jsou osmitisícovky. Bláznivá země! A za to všechno můžou geologické tlaky. V těchto místech se srazily dvě geologické kry, indická a tibetská. Indická se začala podsouvat pod tibetskou a tibetské masy hornin byly takto tlačeny směrem nahoru. A tak se narodil Himálaj. A vlastně stále ještě rodí, protože tlaky přetrvávají a hory rostou asi o dva milimetry za rok.

Přijíždíme do Mahéndrenagaru, kde bychom rádi vyměnili peníze a pak pokračovali dále na východ. Jenže člověk míní a úředníci mění. V bance už mají zavřeno, takže tu musíme zůstat. Šlapeme za město, ve snaze najít místo, kde bychom mohli postavit stan. Rázem si připadám jako v jiném světě. Neolitické vesničky - pečlivě uklizené domky z hlíny a rákosí, ženy s ošatkami, volně se pohybující dobytek.

"Podívej, kůlové stavby," komentuje překvapeně Pavel jeden z přístřešků.

"Neolitická revoluce, o tom nám přednášeli ve škole!" Následuje zasvěcený výklad o kůlových stavbách. Děláme malou pauzu, aby si mohl domečky vyfotit.

Nedůvěřivě nás pozoruje skupinka vesničanů. Docela je chápu, musíme jim připadat jako Marťané. Ráda bych nějak dokázala naše přátelské úmysly, ale nevím jak. Pak mě něco napadá. Vezmu banán a namířím si to k nejbližšímu dítěti. Děcko se očividně bojí, ale banán je banán. Pomaličku ke mně přichází, natahuje ruku co nejdál. Banán pak spravedlivě rozděluje mezi ostatní děti. Když odcházíme, vesničané mávají.

U potoka nacházíme alespoň trochu skryté místo a stavíme stan. Po chvilce přichází (asi) majitel pozemku a zve nás k sobě domů. Radši budeme spát venku, ale rádi využíváme možnosti převařit vodu. Statek je supr. Domek s ložnicí pro celou sedmičlennou rodinu, předsíní a komorou, čistě zametené hliněné podlahy, na stěně obrázek Himálaje a nepálské královské rodiny. Do kuchyně se chodí přes dvorek. Moc mě zajímá, jak vypadá zevnitř. To mě podržte! Otevřené ohniště a žádný komín. Opravdická černá kuchyně jako v Evropě v 16. století!

Sedíme na dvorku a povídáme s domácími. Příliš se nám nepodaří vysvětlit Pavlovo povolání. Na domky z hlíny asi architekti potřeba nejsou.

"Jak vypadají domy u vás?" zajímají se.

Vytahujeme obrázky Čech. Praha, Liberec, zámek v Jindřichově Hradci, jihočeské lesy a pole. Nepálcům se líbí obrázek s Národním divadlem a námi na šlapadle ve Vltavě. Rádi jim ho necháváme. Jestli sem někdy přijde nějaký Čech, bude se divit: Himálaj, nepálská královská rodina a Národní divadlo v Praze.