6. 10. 1997

Naši milí hostitelé nám v půl sedmé ráno přinášejí dva hrníčky čaje. Pro ně už je dávno den, pro nás ještě noc. Rozespale upíjíme čaj a mezitím se rozkřikne, že jsme tady. Během chvíle je tu snad celá vesnice. O nějaké ranní idyle nemůže být ani řeč, rychle balíme a odcházíme.

O nepálském úřednickém tempu má nejdřív možnost přesvědčit se Pavel, když hodinu a půl mění stomarkovou bankovku, potom i já, když dvacet minut kupuji mapu Nepálu. Obchod je sice prázdný, ale prodavač má očividně spoustu času. Pokuřuje, postává a po deseti minutách vytáhne mapu světa. Jdou na mě mdloby. Jsme asi odsouzeni do konce života zůstat trčet v tomhle hloupém městě.

Kdo nejel autobusem v Nepálu, neví co je život. Bus je sice De Luxe, což se projevuje kobercem polepeným stropem, ale k mé představě luxusu má daleko. Přivazujeme na střechu naše batohy, mám trochu strach, abychom je vzhledem ke stavu silnic cestou neztratili. Ale nakonec vysadí domorodci na střechu i kozu, a to mě uklidní. Přežije-li koza (nijak jí její pozici nezávidím), přežijí i naše batohy.

Škoda, že k autobusům De Luxe nedodávají i silnice. Vůz se řítí po prašné kamenité cestě, my sedíme zaklínění v uličce mezi spoustou lidí a zavazadel. Nacházím se v těžko definovatelné poloze, která má k pohodlí daleko, ale nemožnost příjemně se usadit a natáhnout si nohy trápí i ostatní cestující, takže nemám důvod ke stížnostem. Tohle je prostě Nepál. Cesta se mění, místo mostů jsou brody, chvíli jedeme vodou, pak zas kličkujeme pralesem. Nahoru, dolů, doprava, doleva, trasa hodná motokrosových závodů. V duchu se omlouvám autobusu za nedůvěru v jeho schopnosti, tahle omlácená mašina by v pohodě strčila do kapsy všechny západní klimatizované autobusy.

Vystupujeme u řeky Karnálí. Za vesničkou na kraji říčního koryta stavíme stan. V sedm hodin je tma jak v pytli. Děláme ohníček a vzpomínáme na naše blízké doma. V Čechách je půl čtvrté, mamka jde do práce, my tu sedíme u ohně v hluboké nepálské noci.

Zvedá se silný vítr a lomcuje stanem, venku je nepříjemně a chladno. Spíme přitisknutí k sobě. Pocit tepla, pár útulných čtverečních metrů domova uprostřed nevlídné noci.

7. 10. 1997

Tak jsem jeli stopem. Potřebujeme se dostat do místa vzdáleného asi 20 kilometrů, kde je vstup do národního parku Bardia. Džungle je všude okolo nás. Nejdřív jdeme chvíli po silnici a zvědavě nahlížíme do lesa. Nádherně zbarvení motýli, vážky, ještěrka. Pavel by rád zašel někam do džungle a tam přespal. Mně se to vůbec nezamlouvá, mám pěkný strach a myslím si, že džungle může být dost nebezpečná, zvláště pro toho, kdo ji vůbec nezná. Naštěstí Pavel nakonec souhlasí s návrhem dostat se do Thárkurdvary, kde je do rezervace oficiální vstup.

Máváme na projíždějící náklaďák. I když je v kabině už šest lidí, podaří se Nepálcům dostat nás dovnitř. Vykládají nás na jakési křižovatce, zbylých třináct kilometrů musíme dojít pěšky. Máme trochu problémy s mapou. Vlastníme dva exempláře, které se shodují snad jen v tom, že na obou je Káthmándú a Pókhara. Šlapeme prašnou cestou, brodíme řeku, kde se plaví bůvoli, procházíme vesničkami, děti na nás mávají a zdraví nás "bye, bye". Nevím, kde k tomu pozdravu přišly, ale také na ně mávám a volám "bye, bye". Je tu naprosto nádherně, jen kdyby nás nesužovalo horko a žízeň.

Nemáme moc vody a schází nám odvaha pít tu místní. U jedné z chalup žíznivě srkáme horký čaj, vlasy namočené pod pumpou, sedíme na lavičce a je nám skvěle. Rádi bychom něco stopli, ale nic tu nejezdí. Večer se ochlazuje, slunce je níž a zlatavě zabarvuje světlezelená políčka rýže a hliněné chaloupky. Muži orají s párem volů, ženy připravují jídlo a kojí děti. Když je už skoro tma a máme pochodování tak akorát dost, zastavuje džíp.