11. 10. 1997

Ještě několik poznámek k terajím. Jsou to úrodné subtropické nížiny při hranicích s Indií. Až do padesátých let dvacátého století tu nežilo mnoho lidí. Důvodem byly bažiny, moskyti, a tudíž malárie. Na pláních žily jen kmeny Tharů, původních obyvatel terají, kteří byli vůči malárii imunní (prý díky nadměrnému pití). V padesátých letech úspěšně proběhl program pro potlačení malárie a do oblasti se začali stěhovat lidé. Mizely původní lesy, bažiny byly vysušeny a na jejich místě se objevily pastviny a rýžová políčka. A protože nebylo malárie, lidí přibývalo. A přibývá. Dnes je největší hrozbou terají populační exploze. Roční přírůstek je 4,2%. Mým odhadem tu žije nějakých 8 milionů obyvatel. Ročně tedy přibývá k těmto 8 milionům asi 300 000 lidí. Jen tak pro zajímavost: stejný počet dětí se v Indii narodí za 12 hodin.

12. 10. 1997

Cesta z Hétaudy do Damanu nám asi nikdy nevymizí z paměti. Sedíme na našem oblíbeném místě v "upper class" - vyslov apr klás s důrazem na "r". Aprklás neboli vyšší třída se nachází na střeše autobusu a skýtá všemožné pohodlí. Především nádherný výhled, pak přirozené větrání, důležité v horkých dnech, a také možnost natáhnout si nohy nebo si dokonce lehnout, to podle počtu cestujících. Silnice z Hétaudy do Damanu se jmenuje Tribhuvan Highway a během zhruba 40 kilometrů vystoupá z výšky asi 200 m.n.m. do 2322 metrů. Jsme celí zvědaví, průvodce doporučuje moc nesnídat a mít dobrý žaludek.

Jen co jsme se uvelebili na střeše a autobus se hrkavě rozjel, zastavujeme a všichni musí ze střechy dolů a pěšky. Moc tomu nerozumíme, ale vystupujeme také. Autobus odjíždí, my z "vyšší třídy" pochodujeme pěšky kolem vojenské stanice, za zatáčkou na nás autobus čeká a jedeme dál. Když se celá akce opakuje podruhé, začíná nám svítat. Krásný příklad českého úsloví ´vlk se nažral a koza zůstala celá´. Silnice je úzká a krkolomná, jezdit s pasažéry na střeše se oficiálně asi nesmí. Jak je vidět, tak pouze oficiálně. Kolem vojáků přejíždí autobus a za ním pochoduje zástup pěšáků. Kampak asi jdou? Ale žandáři mohou s čistým svědomím říct, že tu žádný autobus s lidmi na střeše nejel. Přemítám o těžišti našeho nacpaného autobusu a o pochybných kvalitách silničky.

Jízda je opravdu vyhlídková. Šplháme a šplháme, cesta se vine v klikatých zákrutách vzhůru, pod námi se otvírají nádherná údolí se strmými svahy, tu a tam maličká políčka a domky na naprosto neskutečných místech. Vrcholky mizí v mracích. Hřmí. Když se mraky roztrhají a nad námi se rozvine modrá obloha, začíná pršet. Nevím, odkud voda padá, ale vytváří krásný oblouk duhy nad jedním z údolí. Kdyby takováto šílená cesta - asfalt jen místy, široká tak na jeden autobus, takže vyhýbání je legrace - existovala někde v Evropě, byla by zajisté pouze pro pěší. Tady tu jezdí linkový autobus. Nepálci pokuřují, pospávají a koukají do kraje, zatímco autobus se odvážně kymácí a pohupuje na výmolech. Vpravo kopec, vlevo sráz.

Za víc než tři hodiny jsme nahoře. Jsem ráda, že se nám nic nestalo, občasné sesuvy půdy nevypadaly moc dobře. Je to legrace, dole byly subtropy a slušné horko, nahoře ve dvou tisících je tak 17 stupňů a je mi pěkná zima. Seskakujeme z autobusu a rozhlížíme se. Hluboká údolí, nad nimi mraky. Slibovaný krásný výhled na řetěz Himálaje se tedy nekoná. Škoda. Chvíli si oblaka prohlížím a všimnu si bílé špičky úplně nahoře.To snad není možné! O kus dál vykukuje další mrazivá čepička. Himálaj. Hory jsou od nás vzdálené asi 150 kilometrů, ale díky čistému vzduchu mám pocit, že jsou na dosah.

13. 10. 1997

Náš vjezd do Káthmándú byl vskutku triumfální, srovnatelný s vjezdem Cézarovým do Říma. Asi 25 kilometrů před hlavním městem, to znamená asi hodinu cesty, usoudil průvodčí, že se bude před vojáky autobus vyjímat lépe, nebude-li mít na střeše žádné pasažéry, a tak nás všechny nacpal dovnitř. Nutno podotknout, že jsem již v této chvíli, vzhledem ke stavu silničky - prach, štěrk, udusaná hlína a výmoly - připomínala spíš hromádku rozhrkaných kostí než dychtivého cestovatele.

Těžko je člověku nad 170 centimetrů zaujmout v nepálském autobuse jakoukoli snesitelnou polohu, zvlášť nachází-li se v přeplněné uličce. Nakonec se mi podařilo získat alespoň trochu pohodlí tím, že jsem nohy postavila na jednu stranu uličky, bokem se opřela o protější sedadlo a hlavu a ramena vychýlila zpět k původní straně. Nic superpříjemného, ale alespoň nemusím mít hlavu ohnutou do pravého úhlu. Podobná nepálskému písmenku "r", vklíněná mezi podlahu, strop a sedadla, tak jsem poprvé spatřila Káthmándú.