17. 10. 1997

Jestli bych někým opravdu nechtěla být, tak bohyní Kumárí. Kumárí žije v chrámu na Palácovém náměstí v Káthmándú a je jí holčička zhruba mezi čtyřmi a dvanácti lety, kterou vyberou podle 32 přísných pravidel (barva očí, tvar zubů, odpovídající horoskop...) z dívek névárské kasty zlatníků a stříbrotepců. Bohyně pak přebývá spolu se svou rodinou v chrámu, nesmí budovu opustit, výjimkou je jen slavnostní průvod při některých svátcích. Její vláda končí první vážnější ztrátou krve. Může se poranit, odřít, nebo jednoduše dostane první měsíčky, od tohoto okamžiku už bohyní není a hledání děvčátka - inkarnace Kumárí začíná nanovo. Oženit se s bývalou bohyní žádné štěstí nepřináší, manžel prý do půl roku zemře, a tak bývalé Kumárí svou minulost často tají. Ona asi i samotná skutečnost, že člověk přestane být bohem, není nic příjemného.

Sedíme na nádvoří Kumárí Bahal a prohlížíme si krásně vyřezávaná dřevěná okna a balkonky. Přichází skupina turistů s průvodcem. Když někdo zavolá v névárštině "hej, bohyně", musí se Kumárí ukázat v okně. Průvodce volá, objeví se asi sedmiletá holka, chvíli kouká z okna, pak udělá znuděný výraz a zmizí. Docela její postoj chápu. Trávit dětství zavřená v chrámu a muset se na každé zavolání ukazovat v okně je určitě pěkná nuda.

18. 10. 1997

Na dnešním dni měla být nejzajímavější návštěva Palácového náměstí v Patanu, ale nebyla. Je tu všude opravdu veliká spousta chrámů, chrámků a chrámečků, téměř za každým rohem na člověka vykukuje pagoda nebo stúpa. Včera jsme podnikli dvě vycházky podle průvodce, viděli celou řadu posvátných staveb, ale večer jsme byli hrozně utahaní a všechny chrámky nám vesele splývaly. Poučeni zbytečným plahočením jsme zavrhli všechny ostatní vycházkové okruhy a vydali se do Patanu.

Jak tak jdeme jednou ulicí, objevíme obchod s papírovými draky. Už delší dobu závistivě pokukujeme po místních klucích, kteří jsou v pouštění opravdoví mistři, nad městem se snad každý den třepetají malé papírové kosočtverečky. Protože se nám dráček vešel do rozpočtu, opouštíme obchůdek s krásnou dřevěnou špulkou na navíjení a s jedním papírovým létavcem.

U řeky nacházíme místo bez drátů elektrického vedení a za nadšeného pokřikování místních kluků se dáváme do díla. V zacházení s nepálskými draky jsme však úplní amatéři, a tak dráčka spíše otloukáme než pouštíme. Nakonec přeci jen trochu létá, ale to už je z něj jen zoufalá troska. Nevadí, zítra jdeme pro nového. Dráček je dobrá investice, za rupku zábava na celé odpoledne.

Před námi je volný večer, nechce se nám číst ani psát deníky ani nikam jít. Z papíru vyrábíme malé šachy a proměňujeme se ve stratégy útočící koňmi, věžemi a střelci. Čestně prohrávám, když mého nebohého krále nejsou schopni ubránit poslední tři pěšáci.