21. 10. 1997

Již druhý den objevujeme okolí Káthmándú na kole. Za mírný poplatek jsme zapůjčili dvě staré hajtry s nápisem HERO JET (hrdinná stíhačka) a vyrazili do Káthmándských ulic. Účastnit se místního silničního provozu je opravdu nezapomenutelný zážitek. Hlavně pro plíce, protože většina napálských "vehiklů" jsou dvoutakty a ani jeden z nich by neprošel naší technickou kontrolou, i kdyby majitel tvrdil, že onen příšerný smrad vychází z deseti aut a ne z jednoho. Káthmándské křižovatky jsou příkladem naprostého chaosu. Nejede ten, kdo má přednost, ale ten, kdo může. Ti, co nikam nemůžou, stojí a troubí. Navíc má Káthmándú důmyslný systém jednosměrek a připočteme-li k tomu hustý provoz a skutečnost, že se jezdí vlevo, naše životy ochránila jen velmi nízká cestovní rychlost a milost Nejvyššího. Dnes jsem málem přejela jednoho chodce a pak přežila srážku s motorkářem - on jel tak 10 kilometrů v hodině a já skoro stála, takže se nám nic nestalo.

Včera jsme napůl udušení dojeli do Bhaktapuru. Když jsme opustili hlavní silnici, rázem jsme se ocitli o několik století zpět. Třetí největší město údolí leží poněkud stranou hlavního dění, a tak to vypadá, jako by se v něm zastavil čas. Navíc tu v sedmdesátých letech proběhl Německem sponzorovaný Bhaktapur Development Project, mnohé památky byly zrestaurovány, špinavé ulice vydlážděny a město je nyní o mnoho čistší a upravenější.

Chvílemi si připadám jako v obrazech Petera Brueghela. Malí kluci honí obruč, žena provívá zrní v ošatce, aby vítr odnesl plevy, na náměstí se suší ječmen, hrnčíři roztáčí kamenný kruh a prsty tvarují vlhkou hlínu. Barvíři barví vlnu, na domech se suší kukuřice, špenát a koření. Úzké uličky se středověkými domy z červených cihel a vyřezávanými dřevěnými okny. Malí ušmudlanci s nudlí u nosu, slepice, kachny, psi, krávy. V tričkách, pohorkách a s foťáky na krku se tu cítíme poněkud nepatřičně.

Za vstup do centra se od cizinců vybírá 300 rupií, ale když člověk přijde jednou z postranních uliček, může se placení vyhnout. Pro srovnání - oběd si dáváme v nefalšované nepálské hospůdce a platíme oba dohromady 38 rupií.

P.S. Nepál rozhodně není od slova nepálí.

Dnes, to je v úterý, jsme vyrazili na severovýchod, abychom navštívili dvě velmi posvátná místa v údolí. Pashupatinath - nejvýznamnější hinduistický chrám v Nepálu, poutní místo na břehu posvátné řeky Bhagmati. Spousta poutníků, turistů, svatých mužů sadhuů, jeden má dokonce sluneční brýle, prodavačů květin, barevného prášku tiky, různých turistických zbytečností, žebráci, toulaví psi - prostě zmatek.

Do samotného chrámu je ne-hinduistům vstup zakázán. Hinduismus je stejně zvláštní náboženství. Pořád si nejsem jistá, není-li to spíš společenské uspořádání s náboženským podtextem. K hinduismu nelze konvertovat, člověk se do něj musí narodit. Dharma neboli přirozený zákon má tři součásti - bytí v harmonii s vesmírem, v harmonii se systémem kast a v harmonii s osobním svědomím. Tři základní náboženské skutky zahrnují uctívání, spalování mrtvol a dodržování zákonitostí kastovního systému. V množství hinduistických bohů je často obtížné se vyznat - Brahma, Višnu, Šiva, Párvatí, Ganéša, Hanuman... Prý jich je přes milion. Navíc, co si mám myslet o bozích, o kterých se vyprávějí takovéto příběhy:

Jak Ganéša ke sloní hlavě přišel

Ganéša je bohem prosperity a moudrosti. Jeho otcem je sám ploditel a ničitel Šiva, matkou pak Šivova energická družka Párvatí. Jednou odjel Šiva na dlouhou cestu, a když se vrátil, našel krásnou Párvatí v ložnici s mladým mužem. Neuvědomil si, že jejich syn mohl mezitím trochu povyrůst, a v rozčilení utrhl domnělému milenci hlavu. Když poznal svou chybu, chtěl vrátit svému synu život. To však nebylo tak jednoduché, musel mu dát hlavu prvního zvířete, které potkal. Historka by jistě pohotově zapadla do starých řeckých bájí a pověstí. Lidové náboženství, kýčovité svaté obrázky, pestře pomalované tikou, květinami, rýží a kdo ví čím ještě ozdobené sošky bůžků.

...Je mnohem jednodušší hinduismus odsoudit, něž se mu snažit porozumět.

Usedáme na druhý břeh posvátné řeky a pozorujeme spalovací gháty. Kremační obřad je celkem jednoduchý a zahrnuje kropení nebožtíka posvátnou vodou, posypání květy, pak spalovači třikrát obchází hranici, kladou na ni přikryté tělo, pokrývají je slámou a zapalují. Začíná hořet sláma, za chvíli i dřevo, až k nám na druhý břeh přináší vítr pach spáleného masa.

Sedíme a přemýšlíme. Krásně jsme si my, Evropané, vytlačili ze života smrt, stejně jako narození, nemoc nebo postižení. Na nemoc a smrt je nemocnice, pro postižené jsou ústavy. Tváříme se , jako by život neměl konec, o smrti nemluvíme, smrt nevidíme, se smrtí nepočítáme, ani se na ní nepřipravujeme.

A teď tu s Pavlem sedíme naproti spalovacímu ghátu, se směsicí odporu, šoku a zvědavosti. Plamen sežehl látku, z černého popela trčí ohořelý pahýl ruky, na zbytcích kůže naskakují puchýře. Spalovači zakrývají nahotu těla novými svazky slámy. Z hranice vyčuhují dvě lidské nohy. Zvedá se mi žaludek. Proč? Děje se snad v krematoriích něco jiného? Může si člověk přát lepší konec své tělesné schránky, než být pohlcen čistým, posvátným ohněm a odnesen svatou řekou? Duše přeci již dávno v těle není, třeba se právě teď někde znovu inkarnuje, nebo už blaženě dosáhla nirvány. Hranice pomalu dohořívá, spalovači shrnují popel do řeky, v níž asi o sto metrů dál perou ženy prádlo a jiní věřící provádějí očistnou koupel. Pak plošinu umyjí vodou a obřad je u konce. Nepříjemné, ale užitečné připomenutí vlastní konečnosti a pomíjivosti.

Jen pár minut cesty na kole od Pashupatinath se tyčí největší nepálská stúpa - Bodnath. Přijíždíme sem k večeru, měkké, zlatavé slunce nádherně osvětluje bílou polokouli i zlatistý vršek. Kolem stúpy obcházejí lidé a roztáčejí modlitební mlýnky. Jsme daleko od pestrých barev hinduistů, ženy v prostých šedých šatech s barevně tkanou zástěrou, mniši v tmavě rudých hábitech, široké ploché tváře Tibeťanů.

Po obsazení Tibetu čínskými vojsky opustilo himálajskou zemi mnoho lidí. Utečenci. Vnitřně se bouřím proti čínské agresi. Tibet pro mě zůstává neobyčejně zajímavou zemí - vysokohorské pouště, lidé schopní přežít v obtížných klimatických podmínkách, buddhismus, dalajláma, Lhasa... Vybavuji si fotografie čínského řádění a zdá se mi, že schémata, podle kterých funguje historie, zůstávají stále stejná.

Stúpu obchází i jedna Evropanka a modlí se "růženec", opodál se klanějí buddhisté, provádějí fyzicky náročné cviky podobné našim sklapovačkám. Já sedím pod Buddhovýma očima, vyhřívám se na posledních slunečních paprscích a snažím se nějak si urovnat dnešní zážitky.