26. 10. 1997

Dnes vyrážíme na pětidenní výlet do okolí Pókhary. Původně jsme se sem přijeli aklimatizovat, to jsme ale netušili, že ubohé město leží ještě níž než Káthmándú. Tak se jdeme alespoň trochu procvičit výletem. Nejprve nás čeká výstup na Sarangkot (1592 m), odkud je krásný výhled na masív Annapúren, a pak putování po hřebenech okolo jezera Fewa tal.

V Nepálu jsou obyčejným smrtelníkům přístupné dva delší treky - kolem Annapúren a do základního tábora Mt. Everestu. Nikdy bych nevěřila, jak může být pro dva lidi obtížné, dohodnout se, který z těch dvou vlastně půjdou. Nejdřív chce Pavel k Annapúrně a mně to je jedno, pak chce Pavel k Everestu a mně se začíná zamlouvat Annapúrna. Tak dlouho se navzájem přesvědčujeme, až se mně chce k Everestu a Pavlovi k Annapúrně. Složitě počítáme náklady a vyhrává Annapúrna. Asi po další hodině padá definitivní rozhodnutí - Everest. To už jsme oba úplně vyčerpaní a nejradši bychom nejeli nikam.

Abych se přiznala, mám ze zamýšleného treku trochu strach. Měsíc intenzivního pochodu v horách až do nadmořské výšky 5630 m nebude fyzicky zrovna nejjednodušší. Navíc cesta nevede jako u Annapúren údolím podél řeky, ale napříč horskými hřebeny - ráno 1500 m.n.m., v poledne 3000, večer opět 1500, člověk nakonec nastoupá přes 9000 výškových metrů, víc než má Everest od hladiny moře. Možná se těšíme jen proto, že nevíme, co nás čeká.

27. 10. 1997

Z Pókhary jsme pomalu vystoupali na kopec jménem Sarangkot, odkud byl večer opravdu nádherný výhled na hory. Spát v žádné lodži se nám nechtělo, a tak jsme se ubytovali přímo na rozhledně. V noci nám bylo horko, špatně od žaludku a beton nás tlačil do zad. Ráno sice byly nádherně vidět hory, ale mimo nás se na vrcholku nacházelo asi dalších třicet lidí, takže z ranní idylky nebylo nic. Žádné čtení Bible s výhledem na Himálaje, osvětlené prvními paprsky ranního slunce. Rychle sbalit a pryč.

Jdeme celkem příjemnou hřebenovkou, kolem spousta nepálských domečků. Všude samé děti a volají: "Halo! Give me rupees! Give me pen! Give me čangá!" Smůla, ani rupku, ani propisku a už vůbec ne našeho krásného draka! Po několika hodinách toho mám plné zuby. Zatracení žebraví špinavci! Několik větších nás zastavuje s otázkou: Umíte číst anglicky? Když přikývneme, strkají nám pod nos velmi dobrou angličtinou úhledně napsaný text, v němž nás žádají o příspěvek na vybavení školního fotbalového klubu. Vyptáváme se jich, na co vlastně peníze potřebují, ale nerozumí nám. Když pak potkáváme další se stejným papírkem a stejnou otázkou, vrtíme hlavou. Že děti zkoušejí, jestli od turistů něco nedostanou, budiž, ale že je ve škole posílají žebrat, to je prostě příliš. Ti lidé snad nemají žádnou hrdost.

Konečně opouštíme hlavní turistickou cestu a šplháme pěšinkou mezi políčky. Vlastníme jednu ryze nepálskou mapu, která zřejmě vznikla na základě svědectví náhodných chodců. Kilometr sem, kilometr tam. Jejím tvůrcům rozhodně fantazie nechyběla. Nacházíme rovný plácek na kopečku a stavíme stan. Přes tropiko přehazujeme ještě pláštěnky, snad nám teď dovnitř pršet nebude.

28. 10. 1997

V noci jsem systematicky označkovala celé okolí, ale ráno mi je už líp a Pavel vypadá také zdravěji než včera. Zasněžené štíty zakryly mraky. Stoupáme a stoupáme, pod námi leží nádherné údolí, v dálce se třpytí Pókharské jezero. Přicházíme na travnatý hřebínek, v sedle pod ním leží vesnička, hrstka domečků roztroušených na terasovitém svahu, padajícím do hlubokého údolí.

Na hřebínku hezky fouká, a tak vytahujeme draka. Dráček se rozhodl, že odmění naše útrapy, vzniklé jeho nošením - přeci jen je dost neskladný a lehko se poničí - a vesele stoupá k obloze. Letí výš a výš, za chvilku je dlouhá šňůra u konce a nahoře na nebi se třpytí malý zlatý čtvereček. Tomu říkám pouštění draka. To není jako naše neohrabané pokusy v Káthmándú.

Dole ve vesničce si dáváme dal bhát, čočku s rýží, a připálený čaj. Zatímco jíme, přijde veliký mrak a rozprší se. Z protějšího domečku nás pozoruje skupinka malých ušmudlanců. Asijské děti, to je kapitola sama pro sebe. Špinavé košilky, žádné boty, na hlavě chomáč zacuchaných vlasů, úsměv od ucha k uchu. Jedna z holčiček naproti vypadá jako malá čarodějnice z večerníčků.