30. 10. 1997

Včera jsme celý den příjemně chodili po horách, ale dnes se nám cesta poněkud zkomplikovala. Všude se volně popásají bůvoli, vyšlapávající po svazích stovky malých cestiček, které se sbíhají, rozbíhají, vznikají a zanikají. Naše cesta se v nich úplně rozplynula, a tak jsme se po chvilce bloudění ocitli před jakýmsi kopcem.

Jít nahoru se nám nechce, večer bychom chtěli být v Pókhaře, která leží nějakých 1200 metrů pod námi, a tak bychom raději začali sestupovat dolů. Chvíli zkoumáme mapu, pak se rozhodujeme pro přímý sestup lesem. Dobrý nápad, zkrátíme si cestu lesíkem, ušetříme si stoupání a za chvíli budeme v Pókhaře.

Mělo nás varovat, že vrstevnice na mapě jsou podezřele blízko u sebe, a taky nás mohlo napadnout, že džungle nemusí být všude průchozí. Změt cestiček za chvíli končí, vegetace houstne, svah je čím dál strmější. Prodíráme se houštím, nohy nám kloužou po bahnité půdě, ostré trnité šlahouny nás chytají za oblečení a kůži. Stráň se změnila v příšerný krpál. Džungle je bez konce a my postupujeme čím dál pomaleji. Asi by bylo jednodušší se vrátit, ale nechce se nám vzdát se tak snadno, a už vůbec ne šplhat znovu nahoru to, co jsme tak obtížně sešli. Úplně jsem ztratila představu o čase, nohy se mi třesou vysílením. Nemáme žádné jídlo, kromě pytlíku s krystalovým cukrem. Mám hlad a zkouším nemyslet na to, jestli by nás tu někdo našel, kdyby se nám něco stalo.

Nakonec se dokloužeme k potoku. Shodujeme se na tom, že dál dolů to nepůjde. Tímto tempem by nám sestup trval několik dní. Někde nad námi by měla ležet vesnice. Pokusíme se do ní dostat, snad z ní povede nějaká cesta a třeba nám udělají něco k jídlu.

Drápeme se druhým břehem potoka směrem vzhůru. Nohy nám kloužou, lijány se zamotávají okolo našich batohů a stahují nás zpět. Každý krok nás stojí velké úsilí. Trnitá větev mi odřela obličej. Zatracený šlahouny. Snažím se zapomenout na pijavice a doufám, že tu nejsou žádní hadi.

Jsme opravdu vyčerpaní. Těch pár set metrů nahoru mi připadá jako věčnost. Konečně je nad námi první rýžové políčko. Za chvíli sedíme před jednou z chaloupek a paní nám připravuje čaj a dal bhát. Děti hrající si na plácku před domem nás zvědavě pozorují. Ani se jim nedivím. Špinaví, roztrhaní a do krve odření Evropané se tu asi tak často neobjeví.

Do džungle mě už nikdo v životě nedostane.

Zbytek cesty proběhl v pohodě. Před setměním jsme došli k silnici, a když nám pak zastavil autobus a odvezl nás zbylých patnáct kilometrů do Pókhary, bylo moje štěstí absolutní.

3. 11. 1997

Z hor jsme se vrátili přímo do víru Dípaválí, svátku světel. Připadáme si jako o vánocích. Všude plno světýlek, svíček a olejniček, to aby Ráma našel cestu domů a aby mohla do příbytku vejít bohyně hojnosti Lakšmí a požehnat lidem, co tu bydlí. V ulicích se prodává spousta cukroví, hospody jsou zavřené, takže jíme skoro jen samé sladkosti. Děti chodí koledovat, lidé tančí před domy, posedávají a povídají si.

Jeden ze dnů slavnosti patří psům. Zvířata dostanou kolem krku věnce z květin, což je pro ně zcela jistě obrovský šok. Jindy se k nim lidé nechovají nijak přívětivě, a jediné, co jim občas uštědří, je kopanec nebo rána kamenem. I na psy je však třeba jednou za čas pamatovat, právě oni totiž doprovázejí duši člověka na posmrtné cestě.

Další den jsou krášleny krávy. Tikou, květinami... To už nám tolik zvláštní nepřišlo. Krávy jsou přeci jen posvátná zvířata. V jednom z dalších dní dávají sestry bratrům květiny a košíčky se sladkostmi, bratři se jim za to odvděčí drobným obnosem. V Káthmándských ulicích je rušno, všude plno žen nakupujících svým drahým květiny a cukroví, ale po otevřené hospodě ani památky.

Nejdůležitější den svátku jsme strávili v hlavním městě. Naše dojmy ještě umocnilo bouřlivé oslavování Nového roku 1118, který podle névárského kalendáře právě začínal. Tak jsme se tedy rázem ocitli o 879 let zpět, přímo v temném středověku.

Dípaválí skončilo, k naší lítosti i radosti, to proto, že začaly fungovat úřady, pošty, restaurace a obchody a my se mohli vydat na cestu do Džirí, kde začíná naše putování k Everestu.

Z Káthmándú do Džirí je to asi 180 km a autobus tuto vzdálenost překoná za osm hodin. Silnička - v nepálštině nazývaná highway neboli dálnice - v ničem nezůstala pozadu za cestou z Hétaudy do Damanu. Hubeňoučký proužek asfaltu se romanticky vinul po příšerných nepálských krpálech, a když se setmělo, byla jsem celkem ráda, že nevidím, kam jedeme. V Džirí ze mě zůstala jen hromádka rozhrkaných kostí, ale celá šťastná, že jsme v pořádku dojeli.

Ubytováváme se za 20 rupií za postel v Sherpa lodži a majitel projevuje velký zájem oženit se s Pavlovou sestrou. Kačce jsme slíbili, že se po nějakém fešném Nepálci poohlídneme, a tak dáváme Rámdžímu adresu. Celý nadšený slibuje, že brzy napíše, a jeho přátelskost nezná mezí. Máme pocit, že by si vzal kohokoli, jen aby mohl z Nepálu pryč.