16. 11. 1997

Dnes nás čeká obávané sedlo Čhola la (5420 m). Vstáváme jako obvykle po šesté, snídáme vařené brambory a za chvíli už šplháme do kopce. Počasí je naštěstí krásné, kdyby sněžilo, nemohli bychom přes sedlo projít.

Když nefouká vítr, je nám příjemně, když se však chvílemi zvedne, hlouběji se zavrtáváme do bund a natahujeme kapuce. Výstup je dost namáhavý, ale když postupujeme pomalu, celkem to jde. Stoupáme po suťové pláni, nad námi ostré skalnaté vrcholky. Chvílemi se silný vítr opře do skal a ty zvláštně hučí. Snažím se rovnoměrně dýchat a neztratit rovnováhu na viklajících se kamenech. Ještě poslední prudké stoupání.

Mrazivý vítr profukuje bundou i svetrem. Nemyslím na nic, nutím plíce k co největšímu výkonu. Hlavně se nesmím zastavit. Přibývá sněhu, vítr sílí. Švýcaři i Pavel zmizeli kdesi nahoře. Copak asi dělají u nás doma? A co dělám já tady? Jaké má tohle plahočení vlastně smysl? Ještě pár metrů. Bude skoro poledne. Ještě kolem toho velkého kamene a pak... Pavel mi jde naproti a bere mi batoh, prý už je to jen kousek. Konečně! V sedle leží spousta sněhu a ledově fičí. Švýcaři sedí v závětří a volají na nás. Dokázali jsme to. Cítím potřebu taky něco říct, ale nedostává se mi dechu.

Rozhlížím se. Nalevo se třpytí bílé štíty tří Lobučhí, napravo strmé stěny Čholotse a Tavečhe. Nad námi to nejmodřejší nebe jaké jen může být. Posilujeme se bramborami od snídaně a připravujeme se na sestup druhou stranou. Zuby mi drkotají zimou.

Z druhé strany sedla leží ledovec. Musím přivřít oči, tisíce krystalků sněhu se třpytí v poledním slunci. Přestože jdeme po vyšlapané cestičce, boříme se hluboko do čerstvého sněhu. Netrvá dlouho a nohy mám mokré až ke kolenům. Ledovec však brzy končí a my scházíme po kamenitém svahu do údolí. V dáli před námi vyrůstá z mraků majestátní Ama Dablam.

17. 11. 1997

Schopnost lidského těla přizpůsobit se měnícím se podmínkám je fantastická. Kdyby mi někdo před měsícem tvrdil, že se budeme bez problémů pohybovat v oblastech, kde je přes den tak -10^oC a v noci -16^oC i míň, spát v lodžích, kde se v podstatě netopí - jediná kamna v jídelně sotva stačí na to, aby v době večeře vyhnala sloupec rtuti nad čárku označující nulu, v noclehárnách se netopí vůbec - nevěřila bych mu. Během dvou týdnů jsme přešli ze sandálů a triček na dvoje ponožky, bundy, svetry, čepice a rukavice, ráno chvíli rozklepáváme led v láhvi, co stála celou noc u postele, abychom se mohli umýt, ale kromě rýmy, kterou tu má každý prakticky pořád, nás nic netrápí a zima nám už ani tolik nepřijde. Začínám věřit, že opravdu existují v Mongolsku nebo Tibetu lidé, kteří si večer přihrnou závěj pod hlavu a klidně spí.

S vyšší nadmořskou výškou klesá hustota vzduchu, organismus musí vyvinout větší úsilí, aby z řídké atmosféry získal potřebné množství kyslíku. Pomáhá si zvýšením počtu červených krvinek, které kyslík po těle roznášejí. Ubývá-li atmosféry příliš rychle a tělo červené krvinky vyrábět nestíhá, brání se proti dalšímu postupu výš různými způsoby. Člověka bolí hlava, nemůže spát, špatně se mu dýchá, nemá chuť jíst, zvrací, otékají mu ruce a oči.

Jsou-li příznaky výškové nemoci mírné, dají se řešit acylpyrinem, zvýšením příjmu tekutin a hlavně zpomalením tempa stoupání. Nedá-li si cestovatel říci a spěchá rychle nahoru, hnán touhou co nejdřív co nejvíc vidět, nebo nedostatkem času, může si přivodit i smrt. Jsou-li příznaky vážné, je jediné řešení - okamžitě dolů.

Snažíme se postupovat co nejopatrněji, ale přesto se nám problémy zcela nevyhnuly. Střídavě špatně spíme, nemůžeme popadnout dech a bolí nás hlava. Jediný z nás pěti, kdo je zcela v pořádku, je Nepálec Passang. Sleduje naše trápení s pochopením a úsměvem.

Jsme moc rádi, že našemu pobytu tady nahoře předcházelo týdenní putování z Džirí do Namčhe. Jsme přeci jen o něco líp aklimatizovaní než lidé, co přiletěli do Lukly letadlem. Už jsme potkali dost těch, kteří se cíle svého putování museli kvůli výškové nemoci vzdát a sejít dolů.

Právě teď sedím v Gorak Šhepu (5185 m), přímo pod Kala Pattarem - cílem naší cesty. Spíše bych měla napsat ´nejvyšším bodem´, protože cesta sama je vlastně cílem a za ty dva týdny se stalo tolik věcí, že je vyšplhání na jeden kopec, byť je z něj nejhezčí pohled na Everest, nemůže předčit.

Jsme zároveň v půlce našeho himálajského vandrování, zítra začínáme pomalu sestupovat. Přestože se mi tady nahoře moc líbí, přiznávám, že se těším dolů. Teplota bude stoupat, ceny klesat, a ono koupání v indických mořích, slunění na gójských plážích, spousta ovoce, mléko, jogurt taky nejsou k zahození. Všechno má svůj čas, i nehostinná krása himálajských velikánů.

V Gorak Šhepu končí nejen naše cesta k Everestu, ale cesta vůbec. Údolí podkovovitě uzavírá hřeben Pumo ri (7145 m), Lingstren (6697 m) a Khumbutse (6640 m), oddělující Nepál od Tibetu. Od hranice jsme necelých pět kilometrů, ale díky vysokým hraničním horám z tajemné himálajské země nic nevidíme.