26. 11. 1997

Tak jsme opět v Ringmo. Vyhříváme se na sluníčku před jedním z domků, vedle nás leží talíř jablek. Čekáme až bude hotový oběd a pozorujeme muže s párem volů, jak oře na stráni před námi. Cesta z Namčhe zpátky mi připomíná spíš vandrování než himálajský treking. Už nikam nepospícháme, a tak místo v šest vstáváme v půl osmé, líně putujeme krajinou, a jak jsme předtím nedočkavě vyhlíželi zasněžené štíty, tak se teď radujeme z kytek, stromů, malých políček a hlavně každého teplého slunečního paprsku. Cestou si prozpěvuju: mám blízko do lesů a do nebe, tam nezebe, tam sestra rosa večer v trávě brečí... ...kytky stále ještě voní, bílé mraky, stáda koní, honí se modrou oblohou... Vysoké hory jsou vysoké hory, ale léto je léto.

Minuli jsme Namčhe Bazar, Luklu, Khari Kholu, Nuntalu, dnes odpoledne nás čeká hezká cesta po úbočí Šhingsere Dandy, a pokud to stihneme, budeme spát v Džunbesi. Z Džunbesi pak průsmykem Lamdžura Bhandžjang a za další tři dny bychom měli být v Džirí. Tam naše toulání Himálajem skončí. Je to naše vůbec nejdelší cesta v horách. Za celý měsíc jsme nepotkali jediné auto, dýchali snad nejčistší vzduch, co se dýchat dá, snažili se nejen vidět nejvyšší hory světa, ale také pochopit, jak tu lidé žijí.

Je zvláštní, jak do místní kultury, která se obejde bez pily, pece, elektřiny, silnic, kapesníků, vytopených místností, kosy, mlátiček obilí, spodního prádla a čokolády, pronikají evropské a americké výdobytky dvacátého století, jako jsou lahve Coca Coly, tyčinky Snickers a kazeťáky. Existuje celá řada podpůrných projektů zaměřených na rozvoj Nepálu - většinou právě atraktivní oblasti Solo Khumbu - ne všechny však mají žádoucí účinek.

Nedaleko odsud byla s evropskou pomocí postavena továrnička na výrobu sýrů. Zajímavý nápad. Místní budou dodávat mléko a pak kupovat sýry, které jsou pro lidský organismus potřebné a dobré. Jenže dodávka mléka vázne, a tak továrnička funguje jen z části. Asi je pro nás těžké posoudit, co tady lidé opravdu potřebují.

Dalším pozoruhodným projektem je stavba malých vodních elektráren. Potoků je všude spousta, elektřina bude levná, poslouží lidem při vaření a sníží se spotřeba dřeva. Elegantní řešení asi nejpalčivějšího Himálajského problému, protože stále vzrůstající počet lidí potřebuje čím dál víc dřeva a místní lesy mizí před očima. Jenže všechno je jinak. Nepálci elektřinou sice svítí, ale netopí. Tradiční kouzlo teplého ohně nepřemohly ekologické argumenty. No a protože je světlo dostupnější, chodí lidé později spát, a tím paradoxně spálí větší množství dřeva.

V Khumdžungu byla postavena evropská pekárna. Chleba je tu za sto rupií, koláček za třicet pět. Žádný Nepálec si tu nic nekoupí, i kdyby mu evropské pečivo chutnalo. Asi největším přínosem pro místní je vytvoření několika pracovních míst, pekárna sama je spíš pro turisty. Napadá mě, že by se do rozvoje Nepálu dalo investovat i lepším způsobem.

Větší sympatie vzbuzují projekty vzdělávací. Příspěvky školám, vybavení pomůckami, osvětové akce s cílem přimět rodiče, aby děti posílali radši do škol než na pole. Vzpomínám si na jeden rozhovor s asi dvanáctiletým klukem poblíž Pókhary. Mluvil velice dobrou angličtinou, a tak jsme se od něho snažili vyzvědět něco o jeho škole. Chodil do anglické školy, jeho sestra do nepálské (obvyklé rozdělení), a mimo běžných předmětů jako je matematika, nepálština, angličtina a dějepis měl ve škole také pedagogiku. Ptali jsme se, jestli by chtěl být učitelem. Pokrčil rameny, proč ne? Je to hodně zajímavé. Prakticky každý, kdo dokončí takovou školu, je potenciálním učitelem. Nemá sice žádné superodborné vzdělání, ale učit děti číst a psát může. A to je důležité. Až si každý člověk v Nepálu bude moci přečíst noviny, bude to obrovský úspěch.

V souvislosti s dětmi si nemohu odpustit jednu poznámku. Nepálské i indické děti jsou hodné. Všichni naši mrňousové jsou proti nim rozjívení rozmazlenci, tak jako jsou v porovnání s Čechami rozjívené a rozmazlené děti ze západní Evropy.

Je velmi jednoduché to takto napsat a nepoměrně těžší nalézt vysvětlení. Snad nedostatek neustálé rodičovské pozornosti - děti jsou sice v blízkosti svých rodičů, ale ti mají na práci spoustu důležitějších věcí, než se starat, co se jejich ušmudlancovi právě nelíbí. Musí pracovat na poli, v kuchyni, podojit krávy... Děti se mezi tím vším motají, ale nikdo nemá chuť je rozmazlovat. Rodiny bývají velice početné, starší děti dostanou na starost mladší, nosí je na zádech, dohlížejí na ně a nestíhají na sebe křikem nebo pláčem upozorňovat. Ať už jsou příčiny jakékoli, asi se mi bude v Čechách po nepálských dětech stýskat.