11. 12. 1997

Bůh vyslyšel naše modlitby. Pavlovi je líp, takže se jeho katastrofické vize o operaci zákeřným asijským virem napadených plic zřejmě nenaplní. A navíc je ráno nádherně slunečno. Musím se omluvit Dárdžilingu za všechno, co jsem napsala o plechových a dřevěných boudách ve svahu. Konečně je vidět dál než jen na několik metrů kolem sebe, a tak před námi leží výstavní horské městečko se spoustou hotelů, anglicky neorenesančních vil a zeleně. Dárdžiling je krásným příkladem města na hoře. Leží ve výšce 2100 metrů, a tak stačí krátká procházka na severní stranu kopce a před člověkem se otevře nádherný výhled na řetěz Himálají. Před námi leží Nepál, třetí nejvyšší hora světa Káňčhendžonga, indický himálajský stát Sikkim, Bhútán, a kdo ví, třeba patří některé ze zasněžených špiček i Tibetu. Vůbec se britským důstojníkům nedivím, že se rozhodli postavit sanatorium právě tady.

Cestou zpátky si prohlížíme čajové plantáže, chrám bohyně Kálí s oprsklými opicemi a centrum svépomoci pro tibetské utečence, kde Tibeťané tkají látky, vyřezávají ze dřeva, malují, starají se o staré a sirotky a snaží se i jinak pomáhat si navzájem.

Na autobusovém nádraží zjišťujeme spojení do Silighuri. Rozhovor probíhá typicky po indicku:

"Prosím vás, kdy odjíždí zítra ráno autobus do Silighuri?"
"V sedm hodin."
"Jede nějaký pozdější?"
"Autobusy jezdí každou půlhodinu."
"A kolik stojí jízdenka?"
"42 rupií."
(po chvíli ticha) "To je divné, cesta nahoru stála jenom 37."
"Ale to byl obyčejný autobus."
"A v kolik hodin jede obyčejný autobus?"
"Vždyť vám to říkám, každou půlhodinu."

Odcházíme trochu zmateni, s pocitem, že mezi obyčejnými autobusy budou zřejmě některé ještě obyčejnější a že to celé poněkud postrádá logiku.

12. 12. 1997

Rádi bychom se cestou do Kalkaty stavili v Muršidábádu, sídelním městečku Sirádž-ud-daula, bengálského navába, jehož výboje do Kalkaty způsobily Britům mnohé problémy. V roce 1757 se mu podařilo město dobýt a 147 Angličanů, kteří nestačili uprchnout, skončilo v jedné podzemní cele bez oken. Následující ráno z nich bylo naživu 23 lidí, ostatní se během horké a vlhké kalkatské noci udusili - alespoň tak události popisují tehdejší britské prameny. Pohled zpět do historie nemusí být vždy veselý.

Ne, není nám dáno. Ani palác tisíce dveří ani nic jiného z Muršidábádu neuvidíme. Marně vysvětlujeme na nádraží v New Džalpáigurí kam máme namířeno.

"Muršidábád," pokývá hlavou pán u informačního okénka a následuje proslov, o němž nejsme schopni říct ani jestli byl v angličtině nebo v bengálštině. Když odpověď zopakuje potřetí, vyrozumíme, že žádný přímý vlak nejede, musíme kdesi přestoupit a pak jet kus autobusem.

Máme všeho plné zuby. Na autobusové nádraží je to asi osm kilometrů a kdo ví, jestli něco pojede. Sedíme v jedné z bud před nádražím a živíme se dalbhátem. Chvíli jsme zkoumali tabule s odjezdy vlaků, ale díky skvělému indickému zvyku, pojmenovávat vlaky bez uvedení odkud a kam jedou, jsme nic nezjistili. Z čeho má člověk poznat, kam jede třeba takový Tata Steel expres?

Jediný vlak, o němž tušíme, kam asi míří, je Darjeeling mail, který jede z New Džalpáigurí (nikoli Dárdžilingu!) do Kalkaty. Když dojíme dalbhát, odcházíme rozhodnutí nechat Muršidábád Muršidábádem a dojet rovnou do Kalkaty. Kupujeme lístky a zabydlujeme se na nádraží, protože vlak jede až v sedm večer. Pavel jde koupit něco k jídlu a vrací se také s knížečkou jízdních řádů, která se ukáže být neocenitelným pomocníkem pro komunikaci s indickou železnicí. Se zájmem zkoumám, kudy vlastně pojedeme. No to mě podrž! Kišhangánž, Ránaghát a ... Muršidábád.

Ten, kdo v Lonely Planet popisoval hrůzy indických vlaků, zřejmě nikdy nejel s Českými drahami. Představa, že v den odjezdu seženeme dvě lehátkové místenky, se ukázala pošetilá a mylná, proto bereme zavděk policím na zavazadla v obyčejné druhé třídě. Ostatní cestující se také zabydlují, a tak se za chvíli ve vagónu vytvoří typický indický nepořádek. Stále se něco děje. Chlápek s podnosem nabízí čaj a kávu, další prodává čapátí, brambory a vajíčka, jiný mistrně mixuje burisony s cibulí a kořením a vzniklé múrí sype do kornoutů z novin. Vlakem procházejí žebráci, slepý flétnista hraje a my ležíme na karimatkách na zavazadlových policích a necháváme se příjemně kolébat rychlíkem, uhánějícím po nekonečných pláních Západního Bengálska.