Kalkata

14. 12. 1997

Kalkata překonala všechna naše očekávání. Připravovali jsem se na bídu, špínu, slamy, jak nás varoval průvodce, a přijeli jsme do města, které nás nadchlo krásnými památkami, širokými ulicemi a především milými lidmi. Líbí se mi tu mnohem víc než v Dillí, ale může to být i tím, že kulturní šok mám už za sebou a po třech měsících jsem se s Indií už přeci jen sžila.

Dnes jsme se vypravili na bohoslužbu do katedrály svatého Pavla a potom do Památníku královny Viktorie. Katedrála z roku 1839 by se mohla klidně přestěhovat do Anglie. Procházíme parčíkem k elegantní neogotické stavbě s vysokými lomenými okny a štíhlou věží, trochu zvědaví, jak to bude vypadat vevnitř. Na shromáždění si připadáme jako doma. Mše je v angličtině a vždycky hezky řeknou odkud se co čte a zpívá, takže se můžeme taky připojit. Místní se na nás pěkně usmívají a po skončení obřadu nás zvou na čaj, servírovaný vzadu v hale. Zatímco skupinka lidí nacvičuje koledy na táborák příští týden, prohlížíme si interiér kostela a přijímáme pozvání na vánoční hru, kterou připravily děti v nedělní škole a předvedou ji dnes večer.

Bohoslužba je u konce, ale zdaleka nejsou u konce proudy vody, padající venku z oblohy. Namíříme si to nejkratší cestou k Victoria Memorialu, jednak abychom se něco dozvěděli o historii Kalkaty, a taky abychom unikli nepříjemnému dešti.

Kalkata. Město založené Brity roku 1686 jako obchodní středisko prospívalo víc než dobře. Po dvě stě let bylo hrdým centrem britské koloniální Indie. Ne nadarmo se mu říkalo Paříž Východu - široké bulváry, výstavní budovy, vybraná společnost.

Procházíme kolem vitrín s dobovými dokumenty a fotografiemi. Chápu, že kdo znal Kalkatu v dobách její největší slávy, může ji teď prohlásit za rozpadlé, špinavé a přelidněné město. Nám připadá dnešní Kalkata normální a neskutečné se nám zdají spíš fotografie z minulého století.

Město prosperovalo i po roce 1911, kdy byla státní správa přemístěna do Dillí. Po druhé světové válce přišlo osvobození od Britů a hlavně rozdělení země na hinduistickou Indii a muslimský Pákistán. Vznik Pákistánu se dotkl Kalkaty víc než kteréhokoli jiného indického města.

Dělící linie vedla napříč Bengálskem a oddělila tak rozsáhlé oblasti pěstování juty od přístavu, kde byla surovina zpracovávaná a odkud byla vyvážená do světa. Juta do Kalkaty nepřicházela, namísto ní do metropole putovaly tisíce hinduistických uprchlíků z Východního Pákistánu - dnešního Bangladéše. Aby neštěstí nebylo dost, nedostavily se počátkem šedesátých let monzuny a další zástupy zoufalých hladových lidí hledaly útočiště v tehdy jediném velkém městě východní Indie. Bída, hlad, slumy, v nichž dosahovala hustota osídlení až neskutečných 20 000 lidí na čtvereční míli, se nadlouho staly symbolem Kalkaty. Všem zájemcům vřele doporučuji knihu City of Joy (Město radosti) od Dominika Lapierre.

Victoria Memorial je zvláštní kombinací anglické klasicistní architektury a mughalského vlivu. Říká se, že je to pokus Britů postavit lepší Tádžmahal. Budova z bílého mramoru stojící uprostřed parku s jezírky je opravdu monumentální, ale mám pocit, stejně jako u katedrály, že se do Indie poněkud nehodí. Kromě expozice dokumentující koloniální éru nás velmi zaujala výstava moderního bengálského umění. Trochu lituji, že k ní nevydali katalog. Klidně bych ho ty zbývající dva měsíce nosila v batohu.

V šest hodin se jdeme podívat do katedrály na vánoční hru. Venku začíná vlhká subtropická noc a vevnitř přinášejí andělé zvěst židovské dívce Marii, pastýři si hřejou ruce u ohníčku, s kadidlem a dary přicházejí tři králové z východu.

"U nás je černej jeden, tady jsou černý všichni tři," ukazuje Pavel na tři kluky s korunkami a v pláštích z maminčin svátečních sárí.

Vánoce. Radostná zvěst o tom, že se Bůh slitoval nad lidmi a dal jim svého jediného syna, aby měli život v plnosti. Jsem trochu ráda, že jsem unikla předvánočnímu šílení, uklízení, shánění dárků, mumraji, který mě na začátku prosince pohltí a vyplivne po Štědrém dni, kýčovitým andělíčkům ve výkladních skříních, donekonečna obehrávaným koledám. Vždycky mám pak pocit, že mi smysl vánoc uniká, nejsem schopná najít si čas na intenzivnější čtení bible a očekávání příchodu mého Spasitele.

Tady mám klid. Na začátku prosince jsem se rozhodla přečíst do vánoc všechna evangelia a každodenní čtení a rozjímání mi dělá dobře. Na Štědrý den jsme chtěli původně být někde u Tádžmahalu, ale vypadá, že to nestihneme. Ať budeme kdekoli, stejně si myslím, že Indie se svými ohníčky na ulicích, orientálními krámky, bosými lidmi zamotanými do kusů látek je k tehdejšímu Izraeli blíž než naše přetechnizovaná civilizace.