15. 12. 1997

Na doporučení jedné paní z katedrály se dnes jedeme podívat do severní části města na Dakšinešvár, chrám bohyně Kálí, v němž došel jeden z kněží jménem Rámakrišna k osvícení, jež ho přesvědčilo o rovnosti všech náboženství. Do Dakšinešváru jedeme metrem!! a cestou se stavujeme v džinistickém chrámu poblíž stanice Belgachia. Zatímco sedíme v krásném parčíku před chrámem a prohlížíme si čerstvě omítnuté průčelí, přichází k nám muž se ženou a synem, džinistická rodina z Bhópálu. Jsou milí a ochotně nám vypráví o svém náboženství. Čteme si pak ještě v Lonely Planet a zjišťujeme zhruba toto:

Džinismus vznikl současně s buddhismem a hinduismem (asi 500 př.n.l.) a nese znaky obou těchto náboženství. Džinisté odmítají kastovní systém a popírají, že svět stvořila božská síla. Eventuálního vykoupení se dá dosáhnout následováním "cesty" - spíše by se dalo napsat postupným dosahováním jednotlivých schodů, neboť cesta je symbolizována schodištěm.

Jedním ze základních pravidel džinistů je AHINSA neboli neubližování a nezabíjení živých tvorů. Věřící jsou striktní vegetariáni a někteří dokonce nosí přes ústa roušku, aby zabránili neúmyslnému spolknutí hmyzu. Jí pouze za denního světla, protože by v noci mohli případného živočicha v jídle přehlédnout, pijí jen filtrovanou vodu, aby nezabili mikroorganismy, které v ní žijí.

Na mysl mi přichází přednáška od dalajlámy, v níž se snažil vysvětlit důležitost a potřebnost nalezení pravé míry věcí.

Od chrámu bychom rádi pokračovali autobusem, ale nebude to zřejmě tak jednoduché. My nemluvíme bengálsky, místní anglicky a přímý bus zřejmě nejede. Znovu však máme možnost přesvědčit se, že při komunikaci je ze všeho nejdůležitější ochota porozumět, a za chvíli už ujíždíme směrem Dakšinešvár. Prohlížíme si chrám a zástup lidí, co přišli obětovat hrozivé Kálí květiny a sladkosti, pozorujeme lidi v ghátu, jak se zbožně omývají v řece Huglí, jednom z ramen posvátné Gangy a pak odjíždíme přívozem na druhý břeh k Belur Moth, mezinárodnímu centru hnutí Rámakrišna. Stavba má představovat kostel, mešitu a chrám, podle toho, jak se na ni člověk dívá. Budova je opravdu velmi zajímavá, ale jen co Pavel vytáhne fotoaparát, přiběhne chlápek v zelené uniformě a mává rukama, že se tu nesmí fotit. Marně mu Pavel vysvětluje, že chrám nechce znesvětit, že jen studuje architekturu a chtěl by mít fotografii na památku. Chvíli spolu diskutují, kolem nás se shlukují lidé. Pavel vypadá rozzlobeně. "Tak mi vysvětlete, proč se tu nesmí fotit!" ptá se důrazně mnicha, který se k tomu připletl. "Neexistuje žádné "proč"," říká mnich a odchází. Tím je debata u konce.

V areálu se nesmí také kouřit, chodit do míst, kde je cedule "vstup zakázán" a spousta dalších věcí, což kontroluje asi tucet mužských v uniformě. Navíc se celý komplex otevírá odpoledne až ve čtyři hodiny, protože si v parku přes poledne dávaly schůzky mladé páry a to se mnichům nelíbilo. Nevím, nevím, rámakrišňáci na mě neudělali dobrý dojem. Třeba si myslí, že když všechno zakáží, dojdou spásy. Bůh suď.

16. 12. 1997

Včera chrám bohyně Kálí, dnes chrám bohyně Kálí. Ten dnešní leží pro změnu v jižní části Kalkaty a přímo vedle něj založila Matka Tereza svůj Dům pro umírající. Velice zajímavý příběh, ale trochu dlouhý na zápis do deníku. Zmatek v chrámu, před chrámem a okolo chrámu nás za chvíli pohltil. Desítky krámků s hinduistickými náboženskými potřebami, úzké uličky a malá náměstí, davy lidí přinášejících oběti hrozivé bohyni, žebráci, psi, mezi tím vším pobíhají nahaté děti, jedna velmi zbožná žena v mokrých šatech obchází chrám. Udělá pár kroků, lehne si břichem na zem a kamínkem udělá značku před sebe, kam nejdál dosáhne, chvíli pro sebe něco mumlá, pak vstane, stoupne si na značku před sebe a celý postup opakuje znovu. Ostatním může zřejmě její zbožnost přinést požehnání, protože k ní houfně přicházejí, aby se dotkli nejprve jejích chodidel a pak svého čela.

Rádi bychom se podívali dovnitř do svatyně, ale to je možné jen tehdy, hodlá-li člověk přinést bohyni oběť. Prodavači květin se nám pokoušejí vnutit pestrobarevné afrikánové věnce, ale nemají šanci na úspěch. Obětovat modle je proti našemu vědomí, svědomí a vůbec proti všemu. Kdyby tušili, že se křesťané ve starém Římě nechali radši zabít, než aby se sklonili před obrazem císaře, asi by nám květiny tolik necpali.

Zmatek nás zmáhá. Dovedu si živě představit, že tak nějak podobně vypadal jeruzalémský chrám, a vůbec se nedivím, že Ježíš zpřevracel stoly všech těch prodavačů a handlířů, protože klid na modlitbu by se tu našel asi těžko. Aby byla naše představa jeruzalémského svatostánku úplná, přivádí chrámoví pomocníci dvě kůzlata. Rodina, která je přivedla k oběti, je věnčí květinami, pak nic netušící zvířata polijí vodou, přivedou k obětnímu špalku, přidrží hlavu mezi dvěma kůly, mistr popravčí se rozpřáhne zahnutou sekerou a... Hlavičky se kutálejí pryč, zatímco tělíčka, z nichž crčí krev, odnášejí pacholci přes nádvoří kdoví kam. Tak tohle je kulturní šok se vším všudy!