20. 12. 1997

Cesta indickými dopravními prostředky dokáže být občas neobyčejně zdlouhavá, a tak než se dostaneme z Ganga Ságar do Kalkaty, je už tma. Jsme domluvení s Asisem, že se u něj stavíme, pak bychom rádi odjeli večerním vlakem do Gáje. Před nádražím kupujeme krabičku sladkostí, abychom na návštěvu nepřišli s prázdnou, poté chvíli bloudíme tmou s navštívenkou v ruce, až se nám nakonec podaří najít ten správný dům a ty správné dveře. Hledání nám ztěžuje výpadek elektrického proudu, jimiž je prý Kalkata proslulá. Všude je tma jako v pytli. Asis nás vítá s baterkou, uvádí do pokoje pro hosty, přináší nám čaj a sušenky, ať si zatím odpočineme, než bude elektřina v pořádku. Unavení celodenním harcováním se rádi natahujeme na matrace a upíjíme čaj. Jsme zvědaví, jak dům vypadá, protože z indických interiérů jsme zatím viděli jen samé hliněné chaloupky a žádný opravdický dům.

Když elektřina nakonec přeci jen naskočí, jsme představeni rodině a provedeni po domě. Ve čtyřpatrové novostavbě bydlí několik rodin, Surovým patří jeden z bytů ve třetím patře a jeden v prvním, kde je pokoj pro hosty a atelier. Byt mají zařízený jednoduše a vkusně, vypadá to tu čistě a útulně. Máme poněkud zmatek ve členech rodiny. Se Surovými a jejich třemi dětmi tu bydlí Asisova maminka, švagrová, další asi tři děti, starší pán a pár jiných osob, o kterých nevíme, kam je zařadit. Typická rozvětvená indická rodina.

Rodina nás provádí po terase na střeše, odtud scházíme do pokoje sloužícího jako ložnice a obývák, Asis přináší fotografie. Jsme velmi překvapeni a zaskočeni jejich kvalitou. Náš hostitel pracuje především s černobílými portréty, které osvětluje protisvětlem. Vousatý doktor z Himálaje, muslimské holčičky při modlitbě, rozcuchané smějící se děvčátko - fotografie oceněná prvním místem na mezinárodní soutěži v Dánsku. Rybářské loďky na moři, krajiny s rýžovými políčky. Jestli se nám prý něco líbí, můžeme si to vzít. Jsme velkorysou nabídkou trochu zaskočeni, ale nakonec se odhodláváme a říkáme si o jeden z portrétů rozcuchaného děvčátka a o malý obrázek holčičky lovící na pobřeží ryby do sítě.

Znovu vypadla elektřina, takže nám nezbývá než prohlížení přerušit. Jdeme si sednout na terasu a povídáme s Asisovým synem, který navštěvuje anglickou školu, a s malou Putí, která sice anglicky neumí, ale je to takový malý čertík, kterému je úplně jedno, jakou řečí na ni člověk mluví.

Celý večer je zakončený asi okolo půlnoci výtečnou bengálskou večeří - rýže, zelenina, ryby, asi tucet nejrůznějších omáček a nakonec páis, karamelový rýžový pudink. Přecpaní k prasknutí jdeme spát, abychom stihli ranní vlak, když už nám ten večerní ujel.

21. 12. 1997

Když nás ráno přijde Asis vzbudit, prosí nás, jestli je to možné, abychom u nich ještě jeden den zůstali. Pořádáme velkou poradu, a protože se tu cítíme velice příjemně, rozhodujeme se odjet až večer. Chvíli lenošíme, pak nás hostitel zasvěcuje do klasické indické hudby a rozvíjí s Pavlem odbornou debatu o fotografování a fotoaparátech. Odpoledne jedeme na výlet do Canningu. Loni tu stály na břehu řeky Matlá tři zvláštní stromy, které Asis použil jako pozadí k jedné ze svých fotografií. Chtěl se sem vrátit a stromy vyfotit ještě jednou. Vesničané je však mezitím pokáceli, a tak se chvíli jen tak procházíme podél řeky a fotíme hliněné domečky, až Asis objevuje skupinku bahnitých jezírek. Slunce je v protisvětle a odráží se na hladině jezírek. Asis chvíli přemýšlí.

"Chtělo by to nějaké dítě, jak skáče přes švihadlo."
Přítomnost tří lidí s fotoaparátem už stačila přilákat nemálo vesničanů včetně dětí. Pan fotograf se pouští do práce. Chvíli se rozhlíží. "Ty!" ukazuje na malou holčičku.
"Přineste švihadlo. Ty ukaž, jak umíš skákat!"
Děvče tone v rozpacích, ale dospělému neodporuje.
"Dobře," komentuje Asis její výkon. "Teď běž támhle a skákej tamtím směrem!" S pomocí ochotných vesničanů děvče nadiriguje a volá: "Čol! Čol!" A holka skáče po bahnitých hrázičkách mezi jezírky. "Teď zpátky, čol!" A znovu. Za všeobecného veselí honí holku tam a sem bahnem. Nepřestáváme zírat.

Konečně vidíme fotografa v akci. Kolikrát jsme žasli nad fotografiemi zachycujícími pohyb. Běžící člověk, dítě ve výskoku. Jak se to tomu člověku podaří zachytit, říkali jsme si vždycky. Jedinečnost neopakovatelného okamžiku, postřeh. Teď vidíme, jak se to dělá. "Čol!Čol!" Holka je už celá zpocená.

"Přiveďte tři kozy!" nařizuje fotograf a děti peláší. To by se mu v Evropě asi nestalo. "A teď chci malou holku s ohromnou hliněnou nádobou na vodu. Tahle je malá, přineste větší!" Děvčátko se zdráhá, až se na ni dospělí oboří. "Koukej mazat!" Dítě balancuje na úzké hrázi s nádobou na hlavě a třemi kozami za sebou.

Čol! Čol! smějeme se ještě cestou domů. Takhle pracují profesionální fotografové.

Navečer se vracíme do Kalkaty. Čeká nás večeře, velké rodinné focení v atelieru, Asiho švagrové předáváme mísu s ovocem, protože dnešní den patří jí. Za čtyři dny by se jí mělo narodit miminko, a proto jí dnes ostatní dělají, co jí na očích vidí. My nic nevidíme a obdarováváme ji alespoň ovocem, ať mají maminka i děťátko vitamíny. Abychom stihli vlak, musíme sbalit hned po večeři. Jak tak rovnáme věci do batůžků, přicházejí naši hostitelé a podávají nám tašku. Ať prý máme něco na památku. Vytahujeme krásné bengálské sárí pro mě a paňdžábí - indickou mužskou košili pro Pavla. To jsme tedy opravdu nečekali. Loučíme se a slibujeme, že o sobě dáme brzy vědět. Prý máme přijet do Kalkaty na svatební cestu. Kdo ví.