Bodh Gaya

22. 12. 1997

Po krátké hádce s kulim, který chtěl za místa na zavazadlových policích nehorázných osmdesát rupií, mu podáváme dvacku za každého a uvelebujeme se na karimatkách. Je skoro půlnoc, v hlavě mi stále ještě doznívají dojmy dnešního dne. Chvíli si povídáme se spolucestujícími, než nás ukolébá jednotvárné drncání vlaku.

"Vstávejte!" cloumá mnou kdosi. "Já vystupuju a příští stanice je Gája." Je pět ráno a podle jízdního řádu máme být v Gáje v půl sedmé. Neradi bychom ale přejeli, a tak radši balíme a čekáme, až vlak zastaví. Vlak zastavil v půl šesté na poli a stál. Deset minut, dvacet minut, půl hodiny, hodinu, dvě hodiny. Venku se dávno rozednilo, cestující popíjejí ranní čaj, myjí se, jen tak lelkují a dívají se z okna.

Po dvou a půl hodinách se vlak rozjel. Popojel sto metrů do předu, chvíli stál, pak zacouval na původní místo. Následovalo další popojíždění, zastavování a couvání, až jsme nakonec v jedenáct hodin dojeli do Gáje. Na sedmi hodinách cesty čtyři a půl hodiny zpoždění. Hlavně že jsme si museli koupit příplatek za superrychlý vlak!

Odpoledne konečně přijíždíme do Bódhgaje. Toto malé městečko v Biháru patří mezi nejsvatější poutní místa buddhismu. Tady, sedě pod rozložitou smokvoní, došel osvícení Siddhártha Gótamovec - Buddha. Siddhártha se narodil jako princ Sakyjský roku 560 př.n.l. v Lumbiní (dnes náleží Nepálu). Bylo předpovězeno, že se stane světským nebo náboženským vůdcem, a pokud jeho otec chce, aby syn převzal královské žezlo, musí ho uchránit styku s utrpením. Král si samozřejmě přál, aby Siddhártha převzal vládu, a tak dal mladého Buddhu obklopit mládím, štěstím a radostí. Princ se oženil a zplodil syna. Přesto se však králi nepodařilo utrpení před kralevicem skrýt. Když mladý muž spatřil stáří, bolest a smrt, rozhodl se opustit světské statky a hledat absolutní pravdu. Stal se asketou a postil se prý tak dlouho, až se mohl prstem skrz břicho dotknout páteře. Jednou z hladu omdlel a spadl do vody. Když vylezl zpátky na břeh, došel k rozhodnutí, že tudy cesta nevede, pojedl, usedl pod smokvoň a začal meditovat. A došel osvícení. Přišel na to, že lidský život je nekonečným koloběhem narození a smrtí, že utrpení způsobují sobecká přání a že existuje cesta, jak se trápení zbavit.

V místě, kde před 2,5 tisíci lety seděl Buddha, sedíme teď my a pozorujeme dění kolem sebe. Poblíž stromu je chrám s krásným parkem, na trávě posedávají lidé a meditují, jiní se jen tak procházejí nebo cvičí. Nocleh nám poskytli v tibetském klášteře, na chodbě potkáváme usměvavé, nakrátko ostříhané jeptišky v červených hábitech a meditující mnichy.

Klášterů a chrámů je tu celá spousta, snad každá země, v které je buddhismus rozšířený, tu jeden postavila. Chrámy jsou ve stylu jednotlivých zemí a vytvářejí tak pestrou směsici jednotlivých slohů. Míjíme japonský, thajský, barmský, nepálský a několik dalších, které se teprve staví.

Cítíme se tu o poznání lépe než v mumraji hinduistických chrámků. Usměvaví buddhističtí mniši a jeptišky, meditující poutníci a hlavně klid. Mám právě rozečtenou knížku od dalajlámy, moc se mi líbí svou pokorou a moudrostí, možná právě kvůli ní se v Bódhgaje cítím tak dobře.

23. 12. 1997

Navečer krátká zastávka v Sasaram a bleskurychlá prohlídka Šéršáhova mauzolea. Díky naší zapomnětlivosti a všemožnému zpoždění indických vlaků se k mauzoleu dostáváme až těsně před setměním. Právě zavírají, ale vrátný jeví ochotu nás ještě na chvíli pustit dovnitř. Mohutná stavba z červeného pískovce trůní v jezírku a s pevninou ji spojuje štíhlý most. Klušeme přes most, nahlížíme do mauzolea, spěšně obcházíme stavbu, dáváme správcům dvě rupky za ochotu a už za námi zavírají vrata a zamykají řetěz.

Musíme se smát. No tohle bylo jak s cestovkou. Poslední letmý pohled na mauzoleum a obletováni hejnem komárů odcházíme pryč.

24. 12. 1997

Dopoledne Štědrého dne trávíme na nádraží čekáním na vlak, který měl jet v 7,30. Skupinka lidí vracejících se ze svatby nás uklidňuje, že když na svatbu z Lakhnaú přijížděli, měl jejich vlak zpoždění jedenáctihodinové. Aspoň že tenhle není superrychlý a nemusíme kupovat příplatek. Kolem poledne vlak konečně přijíždí, nastupujeme a usedáme na lavici u okna. Za oknem se míhá plochá krajina středoindických planin, vítr mi cuchá vlasy a pracně upravené sárí.

Asi za dvě hodiny přijíždíme do Váránasí. Ubytováváme se, procházíme po ghátech, čteme bibli na schodech jednoho z nich a pozorujeme v šeru mizící Gangu. Pak kupujeme sladkůstky, oříšky, ovoce, svíčky a voňavé tyčinky a svátečně zdobíme štědrovečerní tabuli. U krájení jablíček a kokosáků zpíváme koledy a chvály, zapalujeme svíčky, do mističky rovnáme květiny - náš vánoční stromeček. Štědrý večer nastal... Máme na sobě dárky od kalkatských přátel a přes ramena velké indické šály, které jsme si k vánocům koupili.

Před půlnocí telefonujeme do Čech. Máme trochu trému, je to taková dálka, když vytáčíme číslo, chvějí se nám ruce. Rodiče jsou nadšení, prý je všechno v pořádku a drží nám palce. Přejeme si navzájem krásné vánoce a těšíme se v únoru nashledanou. Máme z rozhovoru obrovskou radost, několikrát jeden druhému vyprávíme, co kdo z rodičů řekl, pro samé nadšení v telefonní budce zapomínáme telefonní číslo na Mirka, a tak se musíme vrátit.