16. 1. 1998

Strávili jsme tři krásné dny v Udajpuru. Obdivovali nádherný mahárádžův palác se všemi jeho stinnými dvory, fontánami, perletí vykládanými sály, mughalskými malbami, seděli na terásce nad jedním z udajpurských jezer, která mění vyprahlé pouštní město v příjemnou oázu, usrkávali sodovku s citronem za 35! rupií a naslouchali přitom klasické indické hudbě, živému koncertu pro sitar a bubínky tabla, pozorovali, jak slunce zapadá za jezerním palácem, který mahárádža proměnil v superluxusní hotel, kam nemají obyčejní smrtelníci jako my přístup.

----------

Mám pocit, že se naplnila míra všech památek, které jsem ochotná a schopná vnímat. Navzdory nádheře Udajpuru mě zmáhá únava. Máme za sebou dlouhé putování, viděli a zažili jsme toho spoustu, od himálajských vrcholků až po pouštní paláce Rádžasthánu, a i když je to trochu barbarské, musím přiznat, že už mě žádné další krásy indického subkontinentu nelákají. Mám jediné přání: Odjet do Góy, ležet na písečné pláži pod palmou, upíjet brčkem limonádu a občas si jít zaplavat do Arabského moře. Nikam se neharcovat, za ničím se nepachtit, nechat myšlenky volně plynout hlavou. Odpočinout si předtím, než se vrátíme do víru evropského světa.

Krátce se stavujeme v začouzeném Ahmadábádu, jedeme na jednodenní výlet do Lothalu, kde uprostřed polí leží zbytky města, které bylo před 4 tisíci lety současníkem Mohendžodára a Harappy. Spolu s vykopávkami si prohlížíme malé archeologické muzeum, udiveni dokonalostí a znalostmi jedné z nejstarších civilizací na zemi.

----------

Míjíme Surat a Džalgáon na cestě do jeskyní Adžanty a Éllóry, odkud pak přes Púnu přijíždíme do Góy. Stejně nám to nedá, a tak věnujeme jeden den prohlídce Paňdžim a nedalekého městečka Old Goa. Góa byla po dlouhá staletí pod portugalským vlivem a díky neúnavné misijní činnosti se dnes téměř čtyřicet procent obyvatel hlásí ke křesťanství. Půvabnou krajinu s palmovými lesy proto krášlí bílé stavby kostelů a před mnohými křesťanskými domy jsou kříže nebo kapličky.

Indie je země zjevných náboženství. Hinduisté umísťují své bůžky na veřejných prostranstvích a stejně veřejně se jim chodí klanět, opatlávají je tikou a ověšují květinami, stejně tak veřejně stavějí křesťané své kapličky, vyvěšují svaté obrázky a hlavně vylepují a vystavují velké množství nejrůznějších křesťanských nápisů.

"Důvěřuj Ježíši a budeš spasen ty i tvá rodina" hlásá nápis v autobuse, vedle je nalepený obrázek madony s Jezulátkem a na něm se za jízdy pohupuje girlanda z afrikánů. "Ježíš tě miluje." "Nestydím se za evangelium." "Pán se o tebe postará." - tolik křesťanských cedulí jsem v životě neviděla. U nás, když si chce člověk připíchnout na klopu rybičku, zvažuje, jestli se tím náhodou někoho nedotkne. Tady ne. Na první pohled poznáte křesťanský dům, hinduistický autobus nebo muslimský obchod.

V Benaulim se ubytováváme v třípokojovém domečku (možná příliš honosný název) uprostřed tropické lesozahrady. Vedle nás bydlí jakýsi Angličan, třetí pokoj je volný. Oceňujeme klid, stinnou zahradu i příjemnou terásku. Komfort je tak akorát pro nás. Domeček zřejmě sloužil původně jako stáj, pokojík sdílíme se dvěma krásnými šváby, několika pavouky a neskutečným množstvím mravenců faraónů.

Dny trávíme na nádherné písečné pláži, přes poledne hledáme alespoň trochu chládku ve stínu dřevěných rybářských lodí, které majitelé po ranním rybolovu vytáhli po dřevěných "kolejnicích" do písku, aby na ně příliv nemohl. Koupeme se v Arabském moři, čteme si, lenošíme, povídáme, naše těla se barví nejprve do červena a pak do červenohněda.

Naprostý odpočinek. Nikam nejezdit, o nic se nestarat, na nic nemyslet, jen tak ležet a poslouchat hučení a šumění příbojových vln.

Večery trávíme v kavárničce přímo na pláži, pozorujíce západ slunce do modrých dálav oceánu, posloucháme příjemnou hudbu a živíme se výborným žraločím steakem s hranolkami a salátem. Po setmění pak sedíme na terásce před naším domečkem, nasloucháme šumění a cvrkání tropické noci a rozpřádáme dlouhé filosofické debaty o Platonovi a Aristotelovi, podnícené knížkou Sofiin svět, kterou právě oba čteme. Přemýšlíme o osudech polského kněze, jenž přišel do jednoho z kalkatských slamů sdílet úděl těch nejchudších z chudých, jak o něm píše Lapierre v knížce Město radosti, povídáme o Indii, o naší cestě, o životě.