7. 2. 1998

Z nečekané návštěvy kdoví odkud jsme se pomalu proměnili v oficiální delegaci České republiky. V jednom rozhovoru s Marií Goretti jsme vyjádřili přání seznámit se co nejvíce s činností celého centra. Netušili jsme, co tím způsobíme, protože Marie vzala naše přání doslova a následujících několik dní jsme strávili od rána do večera návštěvami nejrůznějších středisek a programů, které pod Bala Pragathi Kendra - BPK - patří.

Jedním z největších projektů je budování sítě učňovských škol. Většina dětí totiž sice vychodí základní školu, ale díky nedostatku příležitostí a financí se ničemu nevyučí a stanou se z nich nádeníci. Pracovních sil bez kvalifikace je však mnohem víc než pracovních příležitostí, a tak jsou tu často lidé bez práce, neschopní uživit sebe a svou rodinu. Lidé z BPK zakládají učňovská střediska, kde se děti mohou vyučit krejčími, automechaniky, knihvazači, elektrikáři, učí se tu také základy práce s počítačem. Jednak tím pomohou dítěti dosáhnout odborného vzdělání a z výnosů dílen pak částečně hradí i náklady centra. Je-li dítě mimořádně nadané, zaplatí mu studium na střední či vysoké škole. S jedním díky sponzorům vystudovaným právníkem jsme se setkali a byli jsme opravdu překvapeni jeho výbornou angličtinou, kultivovaným chováním a znalostmi. Jestli alespoň některé sponzorované děti dosáhnou něčeho podobného, pomůže to rozvoji Indie mnohem víc, než haldy balíků s humanitární pomocí nebo kvalifikovaní sociální pracovníci z Evropy.

Do škol BPK samozřejmě mohou chodit i nesponzorované děti, ty však musí zaplatit školní poplatky (nejsou příliš vysoké).

Učňovské školy nejsou financovány z peněz sponzorovaných dětí, stejně jako všechny ostatní aktivity centra. Jednotlivé programy mají oddělené účetnictví a vlastní sponzory - viz například Mariin dopis s žádostí o příspěvek na vybudování technického centra v Honavaru.

Další projekt se věnuje vzdělávání vdov. Postavení žen v Indii je velmi odlišné od situace v Evropě. Dívkám se obvykle nedostává vzdělání, bývají provdány velice mladé a celý život stráví péčí o děti a domácnost. V případě úmrtí manžela se dostávají do svízelné situace. Dávno už sice minula doba sátí, zvyku upalovat ovdovělé manželky na hranicích s těly jejich mužů, ale indická žena bez kvalifikace těžko nalezne práci, a nemá-li manžela, není obvykle schopná uživit sebe a své děti.

Ženám je umožněno vyučit se tkaní, pletení košíků... a je jim poskytnuta půjčka, aby mohly s prací začít. Děti vdov jsou přednostně zařazovány do sponzorského programu, a tak je o úhradu matčina vzdělání obvykle požádán sponzor jejího dítěte.

Stejně je tomu i v případě vážného onemocnění v rodině sponzorovaného dítěte. Do vesnic a škol také dochází pravidelně lékař na preventivní prohlídky a BPK provozuje i několik zdravotnických středisek. To je však už jiný program, opět s odděleným financováním.

Lidé z BPK se snaží i o rozvoj v oblasti kultury. Se zahraniční pomocí (tuším holandskou) je v městečku Kumta provozována Prathibhodaya, středisko podobné našim základním uměleckým školám. Děti se tu učí kreslit, hrát na hudební nástroje a tančit. Mladý učitel kreslení H.N.Raikar nám hrdě ukazuje práce žáčků, a když přicházíme do hudebního oddělení, prozradí nám na našeho průvodce Benjamina, že je taky muzikant. Na naše naléhání vyndává Benjamin bubínky tabla a Pavlovi podává kytaru. Kluci chvíli ladí, zkoušejí různé melodie, pak začíná Pavel hrát. "Sedím na kolejích, které nikam nevedou..." Přidává se Benjamin a pak i učitel malířství na větší bubínky. Poslouchám se zavřenýma očima a myslím na to, jak je dobře, že porozumění mezi kulturami nezáleží jenom na slovech.

Navštěvujeme také vesnice, kde BPK postavila nové domy nebo pomohla vyhloubit studně. Jedeme se podívat i za třetím sponzorovaným dítětem Míšou, a když se v sobotu večer konečně dostaneme do postele, jsme rádi, že dětí nesponzorujeme deset a že je zítra neděle.

8. 2. 1998

Dopoledne jedeme na mši a odpoledne odpočíváme, rovnáme si dojmy a dopisujeme deník. Celý den jsou doma také děti z "Boarding school". Jejich rodiče se o ně buď nemohli nebo nechtěli starat, a tak pro ně Marie zřídila něco jako dětský domov přímo v areálu BPK. Děti dnes nejdou do školy, a tak máme možnost se s nimi blíže seznámit. Jsou neskutečně hodné a poslušné, stejně jako ostatní indická děcka. Ráno seděly dvě hodiny na mši tiše jako myšky, ani nedutaly. Stačí, abych jednou řekla a dítě poslechne, ačkoli mě vůbec nezná. Na hlídání třiceti dětí bohatě stačí jeden dospělý. S lítostí vzpomínám na děti z jedné sídlištní školy v Liberci, s kterými jezdím na tábor. Hned bych je všechny poslala do Indie na převýchovu.

17 děvčat a 14 chlapců tu bydlí ve dvou malých pokojících. Přes den jsou ve škole nebo běhají venku, večer roztáhnou na zemi slaměné rohože, uloží si věci do poliček a jdou spát. U nikoho z nich jsem neviděla žádnou hračku, a přesto se svými hrami dokáží zabavit celý den. Stejně jako ostatní indické děti žijí v pro nás velmi primitivních podmínkách, a přesto nevypadají, že by nějak strádaly nebo se jim něčeho nedostávalo, ať po stránce duševní nebo tělesné.

10. 2. 1998

Den odpočinku jsme si protáhli ještě na pondělí, pořizujeme další fotografie, doplňujeme poznámky, necháváme si od paní účetní vysvětlit systém financování projektů, hrajeme si s dětmi, čteme, lenošíme a připravujeme se na dlouhou cestu domů. V úterý ráno se se všemi loučíme, slibujeme, že o sobě dáme brzy vědět a snažíme se vysvětlit, že pro nás není úplně jednoduché, přijet do Indie znovu. Ale jestli to alespoň trochu půjde, tak se o to pokusíme.