Pár slov na úvod

Buddha v klášteře Tikse.

Uplynulo již víc než půl století od chvíle, kdy samostatný Tibet zmizel z politické mapy světa. Brutální čínská okupace nenechala kámen na kameni, většina ze šesti tisíc buddhistických klášterů byla poničena, mniši skončili v pracovních táborech, vláda uprchla do Indie, na okrajích Lhasy vyrostly první paneláky a spolu s nimi přišli i první čínští kolonizátoři. Dnes žije v autonomní oblasti víc Číňanů než původních obyvatel a zlé jazyky tvrdí, že pokud chcete poznat skutečnou tibetskou kulturu, musíte se vypravit jinam. Do exilových komunit v Nepálu, rozsáhlých klášterů v jižní Indii, himálajské Dharamsály nebo třeba do mnohých kulturních a meditačních center, která jsou dnes rozsetá po celém západním světě.

Pohled z kláštera Karša směrem na Velký Himálaj.

Jedním z nejlepších míst, kde můžete i dnes získat představu o tom, jak mohl vypadat Tibet před komunistickou invazí, je vysokohorská oblast v severní Indii vklíněná mezi hlavní páteřní hřeben Himálaje a ledovcové štíty Karákoram. Dostat se sem není jednoduché, zvědavci musí překonat mnoho vysokých sedel, než poprvé spatří bílé domky se sušící se vojtěškou na střechách. Odtud pochází i jméno celého kraje - Ladak, Země vysokých sedel.

Jen málokde jinde ve světě se můžete zaposlouchat do starých buddhistických manter, dát si k obědu praženou ječnou mouku jménem campa a zalít si ji slaným mastným čajem. Málokde potkáte kočovné pastevce s jaky, dlouhými kabáty a přenosnými domácími oltáři, kteří po večerech spřádají vlnu do hrubých provázků. Život tu běží stále stejným pravidelným rytmem horkých lét, dlouhých mrazivých zim a snad v každé vesnici se vysoko nad zelenými políčky ječmene a domky s plochými střechami tyčí hrdé bílé zdi buddhistického kláštera. Obrovské pouštní hory střeží malé zelené oázy života a kdo se sem chce podívat, musí si s návštěvou pospíšit, než na konci krátkého léta pokryjí průsmyky první závoje sněhu.

Nekonečně pusté hory u Lamajuru.