Cesta do Himálaje

Každá cesta začíná mnohem dřív, než za námi zaklapnou domovní dveře, a dokonce mnohem dřív, než se vůbec pustíme do balení batohů. Cesty začínají někde hluboko v koutku duše, kde jako semínko vyklíčí nejdřív nesmělá, neurčitá touha, proměňující se pomalu a neodvratně v odhodlání opustit bezpečný a jistý domov a vydat se do neznáma. Přijdou večery nad knížkami a atlasem světa, semínko roste a roste, modravé dálky dostávají pevné obrysy a jméno. Tyhle přípravy a těšení patří k těm nejkrásnějším okamžikům cest. Už můžete být myslí tam, kam vás táhne srdce, ale ještě vás nepálí slunce, nelepí se prach, neotravují vás hejna komárů ani nefičí ledový severák. Sny jsou svobodné a mají křídla, kterým nepřekáží dálka ani hranice.

Nás vábily hory. Nejvíc nějaké daleké, vysoké a opuštěné, bez turistických značek, zákazů kempování a stánků se suvenýry, takové, ve kterých by se dalo bloudit, poslouchat vítr a usínat jen tak pod hvězdami. Prsty tápaly v mapách, neviditelní kamzíci myšlenek běhali po pohořích světa, až jako v pavoučí síti uvízli mezi třicátou čtvrtou rovnoběžkou a sedmdesátým sedmým poledníkem. Bylo rozhodnuto.

Tisíc tváří himálaje

Sedlo Šingo la 5095m.

Stačí letmý pohled do atlasu a je jasné, že má dáma Asie jako ozdobu kolem pasu obrovitánský pás hor. Začínají v tropických provinciích jižní Číny a táhnou se přes Barmu, Bhútán, Nepál, Indii, Pákistán až kamsi daleko do Afghánistánu a Kyrgyzstánu. Lidé jim říkají různě: Pamír, Karákoram, Himálaj, Hindúkuš, Kchun-lun… ale hory na lidská jména dbají jen málo. Byly počaté před 80 miliony let při dělení pradávného kontinentu Góndvány. Od něj se tehdy odtrhla část zemské desky a vydala se na samostatnou pouť teplými vodami pradávných oceánů. Nepospíchala, za každý dlouhý lidský rok urazila jen pár centimetrů. Jenže historie Země se lidskými roky nedá měřit. Ubíhaly sta tisíce a miliony let a odvážně plovoucí Indie se začala nebezpečně přibližovat k velkému kontinentu na severu.

Jestli se tehdy z vesmíru nějaký nesmrtelník díval, určitě přivíral strachem oči. Hrozivé divadlo mohlo začít. Tvrdá páteř sopečných vyvřelin se srazila s nepříliš pevnými sedimenty euroasijské desky a zajela pod ně jako ostrý nůž. Zemská kůra se svíjela, sténala, praskala a porodní bolesti zvedaly gigantické masy výš a výš k nebi. Obrovské kry se lámaly jako suchá kůrka chleba. Zrodilo se nejvyšší a nejmladší pohoří světa.

Ačkoli se našim jepičím živůtkům mohou zdát hory nehybné, jejich rození vlastně nikdy neskončilo. Každý rok povyrostou pyšné štíty o pár centimetrů. Jako by jim nestačilo, že jsou tak jako tak nejvyšší na světě.

Z rozkvetlého údolí Hamta.

Je obdivuhodné, jak mnoho tváří Himálaj má. Na jeho východním konci jsou hory plné trávy, stromů a života. Často tu prší, hlína je vlhká, mazlavá a ráda ujíždí do údolí. Nad zelenými kopci visí cáry mlhy a mraků. Není divu, že se v teple a vlhku daří nejlepším čajům světa. Kdo z nás by neznal Dardžiling nebo Ásám?

Na hranicích s Nepálem se najednou hory zvedají snad až k oblakům. Bílá špice třetí nejvyšší hory světa, Káčaňdžungy, shlíží zvysoka, převysoka na koberce žlutých afrikánů v hlubokých údolích předhůří.

O kousek dál na západ nabírají hory největší sílu. Ledový věnec v Solo Khumbu korunuje bíločerná pyramida Everestu, a aby si snad kamenný obr nepřipadal sám, dělá mu společnost hned několik dalších osmitisícovek. Tyrkysová bohyně Čo Oju, bílá Jižní hora Lhotse, Makálu, hory, které si tak rádi prohlížíme v knížkách o horolezcích. Páteřní hřeben Velkého Himálaje se táhne další tisícovku kilometrů na západ a končí skoro v nebeské výši nad skalnatým hrdlem řeky Indus krásným masivem osmitisícové Nangáparbat. Podle přírodovědců sice Himálaj masivem Nangáparbat končí, ale hory na ně nedbají a klidně pokračují dál.

Na sever od Velkého Himálaje se krajina radikálně mění a my vstupujeme do Tibetu. Jen maličko dešťových mraků pluje tak vysoko, aby je ledové štíty nezadržely, a tak jen zoufale málo kapek může hasit žízeň země. Začíná tu poušť. Obrovské obnažené hory nekryje cudný koberec trav a nekonečná pole sutě a písku působí surově a naze. Ve svazích hlodají hluboké rýhy kalné ledovcové řeky a suchý vítr prohání pláněmi závoje prachu.

Pustá krajina v Zanskaru.

Ještě víc na západ leží království černých skal - Karákoram. Ani sem mraky s vodou nezavítají. Pustá údolí jsou v létě rozpálená a v zimě zmrzlá na kámen. Během krátkých lét tu na namáhavě zavlažovaných polích rostou brambory a dozrávají slaďoučké meruňky.

Stačí pár horských hřebenů a jméno se znovu mění. Hindúkuš. To nezní jako přívětivé místo pro život a ani tak nevypadá. Hory jsou tu neuvěřitelně suché, do hloubky rozpraskaná půda neviděla déšť celé roky a obloha je vybělená sluncem. Je to pořád ten obrovský horský masiv, který začal o víc než dva a půl tisíce kilometrů východněji pod sedmitisícovou horou Namčhe Barva, ale je k nepoznání. Má spoustu jmen, spoustu tváří a v jeho údolích žije pestrá mozaika nejrůznějších kultur. A bez ohledu na to, co si my myslíme o něm nebo jeho obyvatelích, se každý rok posune o další kousek k nebi.

Veliké přípravy

"Poslyš, aby bylo jasno, jedeš s náma v létě do Himálaje," hučíme jako stereo reproduktor do oušek pod klukovským sestřihem, jen co nám skřípění lokálky dovolí. Je mrazivý novoroční den roku 2003, slunce svítí do závějí sněhu, ve vláčku se tetelí teplý a útulný vzduch, přišel správný čas začít tlačit na správném místě.
"No já nevim jestli…" vrtí se oběť nespokojeně.
"Jíťo!!!"

Odpor je třeba zdusit v samém zárodku. Chceme ujít skoro tři sta kilometrů po značně opuštěné části nejvyšších hor světa a já sveřepě odmítám jet ve dvou. Potřebujeme třetího. Někoho, kdo přežije cokoliv. Jitku.

Jitka a její milovaný fotoaparát.

"Počkej, přece nepojedu se dvěma ženskejma! To chce ještě jednoho chlapa," mudruje Pavel nad mapami o pár měsíců později. Jenže kde něco takového sehnat? Kde najít osobu odolnou fyzicky i psychicky, nezadanou, s dvěma měsíci volna a navíc mužského pohlaví? Dlouho to vypadalo bezvýsledně, až jsem jednoho dne zastihla muže ve výtečné náladě.
"Jede s náma Martin!" halekal už ve dveřích a vesele mával dřevěnou replikou japonského meče.
"Kdože?"
"No přece Martin," zlobí se netrpělivě šéf výpravy. Ženská nechápavá. Martin! Pavlův učitel ju-jutsu. Tak to jsme tedy skutečně vykutálená čtyřka!

Každý jsme se připravovali po svém. Martin se těšil jak děcko, že v horách potká nefalšovaného echt sádhua, co už nejmíň sto let medituje ve stoje na hlavě v nějaké úžasné ledovcové jeskyni. Jitka zprvu nejevila známky rozrušení, ale tři týdny před odjezdem propadla zčistajasna panickému záchvatu, že musí přece trénovat tu fyzičku. K překvapení nás všech začala běhat. Během prvního sprintu si natáhla achilovku, a to takovým způsobem, že vypadalo, že ji budeme muset nosit i s batohem. Tak nešťastně pajdala po Liberci, až mi jí bylo líto.

U nás doma vypukl natolik intenzivní zmatek, že nám snad ani nezbyly síly na pořádné těšení. Za dobře míněné poznámky, jaké že je to úžasné mít skoro tři měsíce volna, bych byla nejraději vraždila. Dny měly jen pouhopouhých dvacet čtyři hodin a to bylo tak málo, tak zoufale málo. Naživu mě držela snad jen vidina zasněžených himálajských velikánů.

"Nebojte, oni už si dávno pořídili slušná letadla. Určitě poletíte boeingem," uklidňovali nás při koupi letenek. Aeroflot byl jasně nejlevnější a prý jim už dávno žádná letadla nepadají. Doma na mě jdou mdloby. Na rozpisu letů jasně stojí, že nás veze stroj jménem Iljušin. Ježíšmarjá, abychom do té Indie vůbec doletěli!

Jediná spokojená je Jitka. Když už tedy kvůli nám nemůže jet v létě do svého milovaného Ruska, aspoň si bude moct v letadle spokojeně louskat Izvjesti a přichroupávat piroh.

Martin se těšil, jak bude v horách meditovat .

Dny pádily jako blázen, a než jsme se pořádně rozkoukali, byl čas sbalit batohy a vyrazit do neznáma. Pro nás s Pavlem to až zas tak úplné neznámo nebude. Předminulé léto jsme projeli napůl stopem a napůl pěšky po druhé nejvyšší silnici světa napříč Himálajem až do největšího a vlastně jediného ladackého města, Lé, a pak dál na západ do Kašmíru. Pustá a hrdá krása ladackých hor nás okouzlila a zanechala v nás přání přijet znovu, na delší dobu a proniknout hlouběji pod kůži zdánlivě nepřístupným údolím i jejich obyvatelům.

Dlouho očekávaný den přišel devatenáctého července. Je krátce před polednem a pouliční ruch obstaráváme hlavně my čtyři supící pod čerstvým nákladem komíhajících se batožin. Nejlepší je Martin. Přestože byla jako největší povolená velikost zavazadel uvedená čtyřicítka, rozumějte čtyřicetilitrový batoh, funí náš spolucestující pod obrovským osmdesátilitrovým komínem. Asi trénuje na šerpu. Absolutně si nedokážu představit, jak s tím bude šplhat někde po kopcích. Možná v tom nemá úplně jasno ani on.

Pohltí nás naleštěný areál vídeňského letiště a mě napadne, že je to na dlouhou dobu poslední kontakt s vypiglovanou západní civilizací.

Sněhová čelenka Země

Himálaj byl odpradávna sídlem bohů. Dávní Árjové, kteří pronikli do Indie jihozápadními průsmyky dlouhých 1500 let před počátkem našeho letopočtu a položili zde základy jedné z nejúžasnějších a nejrozvinutějších kultur starověku, opěvovali v posvátných védách krásu a majestát hor. Nazvali je Sněhovou čelenkou Země a jejich sílící úcta povýšila horský masiv mezi samotná božstva. Nikdo z těch, kdo v Himálaji byli, se jim jistě nediví.

Není také divu, že začaly brzy kamennou hradbu oplétat báje a legendy o udatných hrdinech i všemocných bozích. Legend jsou stovky, možná tisíce.

Modlitební praporky.

Podle jedné z nich měly na samém počátku hory křídla a létaly si vzduchem, jak se jim zachtělo. Když se jim také zachtělo, přistály někde na zemi. Určitě si dovedete představit, jaké žuchnutí takové přistání provázelo! Země se tak otřásala a duněla, až došla velkému Indrovi, vládci nebes, trpělivost. "A dost! Ať se všechny hory hned zbaví svých křídel a promění v bouřkové mraky!" hřímal nejvyšší z bohů a hory měly rázem po legraci.

Jedné z nich, Mainakovi, synu boha Himavaty, se ale podařilo hrozivému trestu uniknout. Skryl se pod hladinu moře, a když nebezpečí pominulo, vynořil se zpátky z vody a dal základ Himálaji.

Svatý můž - sádhu.

Krásná dávná představa Árjů o tom, čemu dnes vědci geologové říkají vyvrásňování Himálaje z moře.

Horou hor je nepochybně Kailás. Tibetský velikán bdí nad prameny Satladže, Indu i Brahmaputry a se stejným zanícením k němu putují buddhisté i hinduisté. Ti druzí jej nazývají Radžatádri, Stříbrným pohořím, sídlem samotného Šivy, který se tu podle starých legend pohrouží se svou ženou Párvatí do věčného milování. Samotný vrchol hory jim pak připomíná obrovský Šivův falus, spočívající na šestnácti okvětních lístcích lotosu. Ach ten hinduismus!

Na úpatí Kailásu leží jezero, které se tibetsky jmenuje Maphamccho. Podle hinduistické i buddhistické tradice je to nejsvatější místo Himálaje vůbec, osa, kolem níž je uspořádán vesmír, jezero mysli. Myslí je prý chápána veškerá duševní energie světa, vody jezera jsou pak amritem, nápojem nesmrtelnosti a legendárním pramenem plodnosti celé Země.

A další a další. Od ledového lingamu v kašmírské jeskyni Amarnáth až po prameny Gangy v Uttarákhandu, snad u každé hory je nějaké to posvátné místo, kaplička nebo alespoň pár modlitebních praporků. Nebyli to zdaleka jen obyvatelé pradávných věků, kdo se s úctou a pokorou skláněli před nejvyššímu horami světa. Ve dvacátém století napsal hindský básník Rámdhárísinh Dinkar o svých citech k Himálaji:

Pod monzunovou pokličkou

V Dillí kralují letní deště

Dillí nás přivítalo královsky. Nepršelo. Ta paráda vydržela přesně do chvíle, než jsme se vymotali všemi kontrolami a poprvé došlápli na indickou půdu. Pro to, co se odehrávalo dál, nemá čeština přesné pojmenování. Někde nahoře práskli hromem a zlomyslně otevřeli obrovský kohout. To byl šupec! Vyrazili jsme úprkem zpátky pod střechu a stejně jsme byli promočení skoro na kost. Pak už jsme jen seděli, posmrkávali, poslouchali monzunovou kanonádu a čekali, až se uráčí svítat. Kolem nás poskakovali v potůčcích vody nafintění zákazníci aerolinek, dlouze si nás prohlížely zablácené děti, byla tma, třicet stupňů a tím pádem na letní indické poměry velmi chladno.

Pořád v koutku duše doufám, že takový urputný slejvák musí časem polevit, ale zatím prší jako by měl nastat konec světa. Posunuju batoh na poslední ostrůvek suché podlahy a čvachtám si v kalužích nohy.

Monzuny přinášejí Indii život. Po většinu roku vládne na subkontinentu sucho a horko, nebýt vody z potoků a studní, příliš by se tu lidem nedařilo. Když se během května a června začnou na obzoru kupit dešťové mraky, přichází doba velikého očekávání. Rtuť v teploměrech šplhá nad čtyřicítku, vzduch je dusný a těžký, i ručičky na hodinkách jako by běžely líněji a pomaleji. A pak začne pršet. Přívaly deště přichází v těžkých bouřkových mracích, ochladí se, pročistí vzduch a lidé i příroda ožívají.

Trh na Hlavním Bazaru

"Bahut aččá mausam hé," pochvaluje si fousatý sikh ve velkém barevném turbanu, co jsme se spolu s ním a asi padesátkou podobně dobrodružných povah nacpali do rozvrzaného autobusu. Je skoro šest, obloha nad rozbláceným městem se jen neochotně mění z černé na mlhavě šedou. Vevnitř v pixle prší jen o chloupek míň než venku, sikh se usmívá a ždímá přímo na mě špinavou záclonku z okna. "Áp kaha se h??" zubí se zkoumavě, když si všiml, že na mě jeho poznámka o báječném počasí moc nezabrala. Česká republika mu zjevně příliš neříká, ale na Evropu se tváří docela chápavě. Naše zemička je prostě na asijské chápání zeměpisu poněkud malá. Posmrkávám, ždímám tričko, otírám vodu z obličeje. Venku leje a leje, cesta do města připomíná obrovitánský bahnitý rybník.

Už jsme viděli Indii na podzim po monzunech, kdy je všechno čerstvé, zelené a voňavé, v zimě, kdy se teploty ve vnitrozemí blíží překvapivě blízko k nule, i na jaře, v době narůstajícího horka a schnoucí trávy. V monzunech jsme tu poprvé. Ne, že bychom byli zvláštní příznivci tropických lijáků a s nimi spojených každoročních záplav, ale cesta do Ladaku je otevřená právě jen během krátkého horského léta, tak holt budeme muset tu trošku vody vydržet.

Z autobusu vyskočíme přímo do velké kaluže jen kousíček od hlavního bazaru na Pahárgandži.

Prodavačky petroleje.

Šáhdžahánábád neboli staré Dillí, původně hrazené město ze 17. století, má neopakovatelnou schopnost člověka nadchnout a znechutit zároveň. Neskutečná skrumáž chaotických domů, malebných a špinavých zákoutí, lidského zmatku v přecpaných ulicích, pestré stánky trhovců, zoufalá spleť elektrických drátů, tisíce zápachů a vůní, na zemi kaše z bláta, kravských lejn a odpadků, v tom pobíhají ušmudlané děti, pletou se rikšáci a zlehka našlapují dámy v nádherných sárích. Čistá, uspořádaná Evropa s přehlednými a prázdnými ulicemi se zdá staletí daleko. Vír vjemů, pohybů a obrazů na nás útočí jak hejno rozčilených včel, stačí chvíle a točí se nám z toho hlava. Utíkáme do klidného nádvoří Páteční mešity a pak nahoru na minaret, kde máme alespoň trochu pocit, že se nás to mraveniště dole netýká.

Myslela jsme si, že jsem vůči indické bídě docela odolná, ale není to asi úplně pravda. S mešitou sousedí udusaná pláň neurčitého účelu, momentálně pěkně promáčená, a v ní se krčí zoufalá obydlí těch nejchudších. Na kost vyhublí mrzáci, v hadrech oblečené ženy, žebravé děti, ti všichni se jako přízraky vynořují zpod plátěných stříšek a s nataženou rukou míří přímo k nám. I všudypřítomní dillíjští prašiví psi tu vypadají ještě ubožeji a vychrtleji než jinde. Bezmezná lidská bída otevírá chřtán a snaží se nás pohltit. Zavírám oči.

Ulice hlavního bazaru je nezvykle klidná. Nebeská sprcha zahnala jak turisty, tak pouliční prodavače suvenýrů. V plném proudu je jen velký zeleninový trh a hospody před nádražím. Mám najednou pocit, že jsem jako bohatý cizinec ze Západu spoluodpovědná za rozvoj místního podnikání a od umolousané holčičky pod deštníkem kupuju afrikány. Pak nevím, co s nimi, a věnuji je usměvavé paní v miniaturním krámku s petrolejem. Obřadně je věší na umatlaný obrázek Šivy.

Hospůdka uprostřed křižovatky

Kdoví proč cítíme povinnost ukázat Jítě a Martinovi, kteří jsou v Indii poprvé, slasti místní kuchyně. Táhneme je do první pouliční hospody, co nám přijde pod ruku. "Určitě musíte ochutnat bramborovou parotu a kořeněnej čaj s mlíkem!" Cpeme do nich, co se dá, počínaje pálivou zeleninou a šťávou z cukrové třtiny konče. Aby toho nebylo málo, zapíjíme to originál echt dillíjskou vodou. Jo, jo, kdyby člověk věděl, co ho čeká, ušetřil by si spoustu nepříjemností.

Kolem poledního vyrážíme na Adžmérskou bránu usmlouvat lístky do hor. Usedáme k velikému stolu ve špinavé špeluňce, nad hlavou opisují pravidelné kruhy líné lopatky větráku.
"Né, 450 rupií je strašně moc. To opravdu ne. Ó můj bože…" Do role se vžíváme rychle.
"Madam, ten autobus je superdeluxe. A do Manálí teď jezdí každý!"
"Nahi, nahi, dostanete dvě stě padesát za jednoho, klidně pojedeme něčím obyčejným."
Chlap se kroutí jako přetržená žížala: "Aččá, čtyři stovky, ale míň ani za nic."
"Hamko nahi čahijé, podívejte, jsme čtyři, to je slušný obchod, víc jak dvanáct stovek vám určitě nedáme." Teď se zas uraženě šklebíme my.
"Ó,ó,ó!" Brání se obchodník a cena sklouzává na tři sta osmdesát. A tak to jde dál a dál, cifry se pohybují nahoru a dolů, obě strany se náramně baví. Stali jsme se protivníky v prastaré lidské hře, a tak se teď tváříme uraženě, nešťastně, vesele i naštvaně, podle toho, co zrovna náš part vyžaduje.

Střechy domů ve Starém Dillí

Oba s Pavlem smlouváme náramně rádi. Takovéhle hádanice učí člověka nadhledu. Nad penězi, věcmi, nad sebou samým. Bez lehkosti a odstupu totiž neusmlouváte vůbec nic a jediné, co se vám povede, je totálně se rozčílit. Za naše léta strávená couráním po Asii jsme vyvinuli soukromou a vcelku velmi úspěšnou strategii, které říkáme "nešťastná dáma a ukrutný manžel". Role jsou jednoduché. Já se tvářím co nejkřehčeji a nejzoufaleji a zamilovaně hledím na objekt, co na něj máme zálusk, což v naprosté většině prodavačů obratem vyvolá pocit, že je třeba mě ochránit a hlavně obdařit tou vytouženou věcí. Pavel nervózně postává u dveří obchodu, s výrazem urputného despoty, buď to manželka koupí teď hned a za tuhle cenu a nebo okamžitě odcházíme. Neznám prodavače, který by tenhle tlak z obou stran vydržel déle jak deset minut. Popravdě řečeno, nejkomplikovanější věcí na mém partu je to, že se nesmím rozesmát. A že to dá občas práci!

V Indii se nepospíchá

Ale zpátky k našim lístkům. Ind se zatím opírá o stůl a horlivě rozkládá rukama: "Tři sta třicet, ale to je úplně poslední cena."
"Podívejte pane, my nejsme z Ameriky, nemáme kapsy plné peněz, za tři sta bereme lístky hned."
Vrtí rozhodně hlavou a my začínáme tušit, že se blížíme ke konci. "Dží ha, jak říkáte, ale máme u vás navrch čaj," mračím se vyčítavě. Obchodník se směje a posílá kluka s plechovým džbánkem k čájvalláhovi. Obchod je uzavřen.