Pakistán

Ahoj cestovatele,

tak jsme zase shrnuli par postrehu a poznamek, a tak vam je posilame.

My jsme dnes posledni den v Pakistanu a zitra odjizdime do Indie. Kratce o nasi ceste Pakistanem, podrobnejsi vypraveni teprve pripravujeme:

Vjezd 26.10. bez problemu. Prvni zastavka byla v Quette, kupodivu na 9 dni (potkali jsme bezva cloveka a stravili u nej doma skvele chvile). Vylet k Hannah lake na kolech (dobre zpestreni). Dvoudenni vylet do Ziaratu-pekne jalovcove lesy, ale jinak sucha udoli i reky.

Vlakem jsme prejeli do Sukkur-Rohri (spinave a krome Indu nezajimave mesto) a navstivili Mohenjodaro (pekna ryzova policka, zavlazovaci kanaly, ptaci, buvoly a vesnicky v okoli - stalo by za 1-2 dny zdrzeni). Pak jsme se rozhodli risknout hory a prejeli (27hod) vlakem do Peshawaru (spinave mesto, ale zajimave a rusne bazary i lidi) - 3dny.

Z Peshawaru jsme prejeli do udoli Swat (podzim v plne krase) do mesta Kalam a absolvovali 4 denni trek k Jezeru Mahodan (3300mnm, 70km tam a zpet, 20cm snehu, 1 den chumelenice, 3dny azuro, v noci -15°C pres den -5°C, loveni a pojidani pstruhu, vylet pod 6000ovku - proste nadhera).

Zpet jsme pesky, stopem a dodavkama prejeli za 3 dny pres Shangla Pass (2850mnm) na Karakoram Highway (Besham). Podle Indu pak do Rawalpindi. Z Rawalpindi jsme jeli na 1 den do Islamabadu (moderni budovy, cisto, ale jinak je to nudne mesto a sdtrasne velke na chozeni).

Z Rawalpindi jsme prejeli vlakem do Lahore (3dny).

Tot ve zkratce vse.

Hodne stesti a plno dobrych zazitku vam preji

Gabca a Rada

Pohled z Pakistánu

Motto: Míro, jsme zvědaví, jak si tady v Pákistánu poznáš svojí ženu.

Ahoj,

posíláme vám moc a moc pozdravů z krásného vysokohorského údolí Swat (na mapě východně od Chitralu) a myslíme na vás.

Pod námi teče divoká řeka a nad námi se tyčí sluncem ozářené, zasněžené vrcholky 4-6ti tisícovek. Vracíme se od jezera Mahoodan (3.300 m.n.m.), kde jsme strávili 2 dny s třema pákistáncema (jinak tam nikdo nebyl).Učili nás chytat pstruhy na třpytku a my jim pomáhali nahazovat sítě. Pstruzi byli vynikající, což byste určitě ocenili.

Po vedrech u Mohenjodara a v údolí řeky Indus to byl balzám na duši (jen těch -15 °C v noci bylo až dost, ale v Indii se zase ohřejeme).

Pozdrav vám i všem známým

od Gabči a Rádi

Pakistán podruhé

Zdravime vas pocvrte z nasi CESTY. Tentokrat z hlavniho mesta "Nejvetsi demokracie na svete - Indie" z Delhi. Tento citat vita kazdeho turistu na hranicnim prechodu, kterym jsme 24.11. vstoupili na indickou pudu. Mame za sebou jiz nadherny pobyt ve Zlatem chramu v Amritsaru, prvni cestu indickym vlakem a dva dny v rusne metropoli, ale jako jiz tradicne, vracime se ve svem vypraveni o mesic zpet a vzpominame na -

P A K I S T A N

Pod zhnoucim sluncem jsme prisli na iranskou stranu hranice a spatrili dlouhou frontu lidi s baliky. Nastesti turisti zde maji prednost, a tak jsme po peti minutach odbavaeni. I z druhe strany stala fronta lidi, kterou jsme se museli prodrat ven. Pakistansky policista nas nasmeroval k domecku, kde nas opet odbavili prednostne a uz jsme si mysleli, ze mame vse za sebou. Nakonec jsme vsak jeste byli pozvani do jedne mistnosti, kde nam meli prohlednout zavazadla. Zadna prohlidka se vsak nekonala, za stolem sedici celnik si pouze do tluste knihy zapsal nase inicialy vcetne jmena otce a pak uz nas propustil.

Prvni dojem po opusteni celniho prostoru byl, ze jsme se ocitli o ctyri stoleti zpet, ve stredoveku. Tak na nas zapusobilo prvni pakistanske "mesto" nebo spise vesnice - Taftan. Opet nas odchytli vekslaci, u kterych jsme vymenili zbyle iranske rialy a par dolaru za pakistanske rupie. Oficialni kurz je 1 USD / 54 Rp, ale na cernem (otevrenem) trhu jsme dostali 61 Rp, coz odpovida 1 Kc,- / 1,5 Rp. (Pro matematiky: od pakistanske ceny je treba odecisti 1/3 abychom zjistili cenu v korunach a mohli se radovati jak jsme levne nakoupili)

Cekala nas 600km dlouha cesta pres Balucistanskou poust. Na vyber jsme meli dodavku pro 15 lidi, ktera cestu zvladne za 10 hodin nebo coach, normalni autobus, ktery jede 20 hodin. Vybrali jsme si autobus, nebot nam byla nabidnuta dvojsedacka pro jednu osobu. Do odjezdu zbyvala asi jedna hodina, a tak jsme pri salku caje mohli vstrebavat prvni dojmy. A bylo se na co divat. Uz samotny caj byl oproti Iranu jiny. Je pripravovan s mlekem a poradnou davkou cukru. Prvni dojem byl zvlastni, ale postupne jsme si zvykli a zachutnal nam. Dalsi rozdil byl v tom, ze v ulickach nebyla ani jedna zena. Vsude byli jenom chlapi a vsichni obleceni v salvar-kamizu, vcetne policistu a pohranicniku. Salvar jsou siroke kalhoty (v pase obvod asi 2m), ktere se stahnou a nakasaji. Kamiz je kosile, ktera je vsak dlouha az ke kolenum a od pasu ma dva rozparky. Bez nadsazky lze rici, ze ve velkych mestech nosi salvar-kamiz 98% a na vesnici 100% populace. (I my jsme se zaradili do tohoto davu a v prvnim meste si poridili dva krasne Salvar-kamizy. Stravili jsme v nich 30 dni a muzeme potvrdit, ze je to bezvadne obleceni. Stare kalhoty, kosile a tricka skoncily v popelnici.)

Dalsi vec, ktera nas prekvapila, byla absence jakychkoliv WC. Muzi si vzdy drepli nekde do rohu nebo u skarpy a chraneni zadnim dilem kamizu vykonavali oba typy potreby. Plni dojmu jsme nasedli do pomerne noveho autobusu a vyrazili. Na 45 sedacek bylo opravdu jenom 15 cestujicich, zbytek tvoril naklad (pytle s cimsi neurcitym v ulicce i mezi sedadly). Cestou nas neustale kontrolovali policiste, ale nikdy nic nenasli. Prvnich 200km byla 2 roky nova silnice, ale zbylych 400km uz jen jeden pruh rozpraskaneho asfaltu a obcas jsme jeli i po pisecnych kolejich a pres duny.

Quetta nas privitala 26.10. v 8:00 rano po 19hod jizdy prasnymi ulicemi, ktere byly plne motoryks, aut, kol a zvirecich povozu vseho druhu. Hned prvni den jsme potkali Allaudina, 35leteho Pakistance, ktery nas pozval k sobe domu. Nakonec jsme u nej stravili 6 dni a Quetta, ktera nam mela byt jenom tranzitnim mistem, se stala zakladnou pro dalsi vylety.

Allaudin byl z bohate rodiny, ktera zila podle pevne danych rodinych a muslimskych pravidel. Ve velkem dome ziji rodice a vsichni synove, jejich manzelky a deti. Hlavni slovo ma otec a v jeho nepritomnosti nejstarsi syn. Zena se muze ukazat a hovorit pouze s otcem, bratrem nebo manzelem, takze Rada behem pobytu ani jednou nevidel manzelku ani sestry Allaudina. Svatba je zalezitosti domluvy rodicu a Allaudin ani jeho bratri si svou zenu nemohli vybrat podle sve vule. (Na vesnicich je asi 98% takto zaranzovanych svateb a jenom 2% jsou svatby z lasky. Ve velkych mestech je pomer asi 70/30). Od Allaudina jsme se take dozvedeli, ze prumerny plat Pakistance je 4 - 6 tisic Rp (3 - 4 tisice Kc), a ze zde neexistuje zadna zdravotni ani socialni podpora od vlady. Potkali jsme napriklad inzenyra, ktery pracoval u benzinky za 1500 Rp/mesic, jeho zenu a dite zivilo jenom male hospodarstvi na vesnici. Allaudin nas take seznamil s peti zasadami muslimskeho nabozenstvi, ktere vyznava v Pakistanu 98% populace. (pout do Mekky, petkrat denne motlitba, almuzna chudym, Ramadan - mesic pustu a podpora muslimu ve vsech zemi - napr. v boji proti zidum).

Z naseho pohledu v Quette nebyla zadna turisticka zajimavost, a tak jsme spise pozorovali zivot prumerneho pakistanskeho mesta. Centrum tvori vzdy bazary, tedy ulicky plne kramku ci stanku. Ulicky jsou vzdy specializovane na jeden druh zbozi. Jsou tu ulicky zeleninove, ovocne, reznicke, latkove, zlatnicke, ale treba i sroubkove ci kamnarske. Zde je vedle sebe klidne 20 kramku prodavajicich naprosto stejna kaminka, vetsinou vyrobena na kolene ze starych sudu. Ulicky jsou plne lidi nebo spise jenom muzu, mezi nimi jezdi povozy vseho druhu, ty motorove neustale troubi a navic smrdi, takze i cichove bunky si prijdou na sve. Rozdil mezi vesnici a mestem je pouze ve velikosti bazaru a typu povrchu vozovky. Ve vesnici je silnice hlinena ve mestech asfaltova, ale nanos odpadku tento rozdil stejne setre. Ruch v ulickach uticha pouze v patek, ktery je pro muslimy svatkem.

Jeden den jsme se rozhodli trochu si odpocinout od ruchu mesta a udelat si cyklovylet. Od Allaudina a jeho kamarada jsme si pujcili dve cinska kola typu Ukrajina a vydali se k jezeru Hannah. Jizda po leve strane silnice (v Pakistanu i v Indii se jezdi dle anglickeho vzoru vlevo) v hustem mestskem provozu vypadala zprvu nebezpecne, ale kdyz jsme pochopili, ze i chaos ma jakasi pravidla, stali jsme se soucasti zive reky a moc se nam to libilo. Krasne modre jezero lezi 15 km za mestem a je oblibenou rekreacni oblasti. Stravili jsme zde asi pul dne a pak si na kolech vychutnali cestu zpet.

1.11. jsme na tri dny vyrazili z Quetty do udoli Ziarat. Udoli lezi v nadmorske vysce 2500 m. a okolni hrebeny jsou porostle jalovcovymi pralesy. Pokroucene jalovce byly opravdu krasne a v udoli vrcholil podzim. Dva dny jsme zde trekovali po okolnich hrebenech a pak se opet vratili do Quetty. Informace o tom, ze zde bude zima se nepotvrdila. Pro nas to bylo krasne teple babi leto.

I pres protesty Allaudina a jeho rodiny jsme z Quetty 4.11. vyrazili dal. Nasim cilem bylo urodne udoli reky Indus, ktere bylo obydleno starovekymi civilizacemi jiz pred 5000 lety. Cesta vlakem z horskeho mesta Quetta do dvojmesti Sukku-Rohri u Indu vedla pres opustene hory. Vlak zde projizdi skalnimi udolimi pre radu mostu a skrz 21 tunelu. Po dlouhe dobe cestovani tureckymi a iranskymi autobusy jsme se tak v Pakistanu vratili k nasemu oblibenemu dopravnimu prostredku vlaku. Na kazdem nadrazi jsou vzdy pripraveni prodejci caje, susenek, ovoce a jinych dobrot a nekteri z nich prochazi vlakem i za jizdy, takze o stravu neni celou cestu nouze. Na kazde nasi nastupni nebo konecne stanici jsme navic jsme navic mohli prespat zdarma v cekarne, ve ktere vzdy bylo WC a sprcha. Hned pri prvni ceste vlakem se nam podarilo konecnou stanici Sukku zaspat, nastesti jsme po 10min mohli vystoupit v sousednim Rohri.

V Sukkur-Rohri jsme se poprve setkali s jazykovym problemem. V mensich mestech bylo vzdy obtizne nalezt nekoho, kdo hovori anglicky. Dve hodiny jsme se zde pokouseli najit Internet a vyptavali se lidi na ulicich. Kazdy nam ochotne rukama nohama vysvetloval kudy jit, ale nakonec jsme vzdy zkoncili v prodejne budiku, telefonu nebo radii.

Pakistan je rozdelen na pet provincii a v kazde z nich se hovori nekolika jazyky. Urednim jazykem je Urdu a ve statnich uradech i anglictina.

Z dvojmesti Sukkur-Rohri, ktere nebylo az tak zajimave jsme vlakem pokracovali podle reky Indus do vesnice Mohenjodaro, kde lezi ruiny sidla jedne z nejstarsich protoindickych civilizaci. Ruiny, ktere jsou z laickeho pohledu celkem nezajimave, na nas presto zapusobily zvlastnim dojmem nebot jsme si uvedomili, ze v te dobe byla civilizace na vysoke urovni. Lide staveli stavby z palenych cihel, pouzivali mestskou kanalizaci a meli napriklad i lepsi smysl pro nakladani s odpadky nez vetsina dnesnich Pakistancu. Magicky na nas zapusobila i krajina v okoli Indu a Mohenjodara. Tato obrovska rovina je protkana siti zavlazovacich kanalu, stovkami policek s ryzi a malymi vesnickami. Na polich pracuji lide, jejichz nejdokonalejsi technikou je pluh tazeny buvoly, po silnickach jezdi osli povozy, vsude poletuji desitky druhu ptaku a nad krajinou posetou palmamy krouzi majestatni orli.

Libilo se nam tu, ale i pocatkem listopadu tu na nas bylo docela teplo, a tak jsme rozhodli zamirit do hor. Cekal nas 1300 km dlouhy prejezd do mesta Peshawar. Zpocatku se nam libilo pozorovat za oknem ubyhajici krajinu a mavat zemedelcum sklizejicim ryzi, ale odpoledne urodna policka zacala pomalu prechazet v poust a netesnymi okny proudil do kupe pisecny prach. Rano 8.11. po 27 hodinach jizdy vystoupili v Peshawaru z vlaku dva cernosi s ulepenym oblecenim nekolika kg pisku ve vlasech a na batozich. Ocistna koupel v hotelu byl aprimo rajskym zazitkem.

V Peshawaru jsme stravili tri obycejne vsedni pakistanske dny. Tak jako v jinych mestech Rada rano zasel k pekari pro cerstve chelbove placky - capati, k mlikari pro vyborny jogurt a k cukrari pro malou babovku. Na pokoji jsme uvarili caj a posnidali. Po snidani jsme vyrazili na bazary, ktere zde byly okorenene radou afghanskeho zbozi v kramcich afghanskych uprchliku. A i tvare na ulicich byly pestrejsi, zejemna se nedali prehlednout mistni obyvatele Patani s dlouhymi vousy a zvlastnimi turbany. Behem dne jsme se obcerstvovali banany a mandlemi a lahodnymi dzusy z cukrove trtiny pomerancu nebo jablek. K veceri jsme si oblibili mistni hovezi kebaby s rajcaty a cibuli, podavane s chlebem nebo ryzi, ve ktere vzdy bylo navic kus kurete. Pripadne jsme maso obcas vystridali dhalem - lusteninovou kasi nebo sladkymi smazenkami zalitymi horkym mlekem.

Na sever od Peshawaru lezi pohori Hindukus s radou sesti a sedmitisicovek a krsnymi udolimi. My jsme zamirili do jeho predhuri, do udoli Swat. Zeleznice sem uz nevede, a tak jsme 250km dlouhou cestu absolvovali dodavkami Toyota. Tyto dodavky jezdi po celem Pakistanu a zajistuji dopravbu do vetsiny mensich mest a vesnic. Bez nadsazky lze rici, ze at mate namireno kamkoliv, behem 5ti az 10ti minut naleznete bez vetsi namahy vas spoj. Posadku tvori vzdy ridic a vyberci/vyvolavac, ktery ma za ukol co nejrychleji zaplnit dodavku cestujicimi, a to jak vevnitr tak na strese. Takovato Toyota nas dovezla az do posledniho mesta Kalam, leziciho na konci asfaltove silnice v udoli Swat, kterym proteka stejnojmena reka.

Z Kalamu jsme vyrazili po svych a cekalo nas 35 km k horskemu jezeru Mahoodan a stejna cesta zpet. Na treku a u jezera jsme stravili clekem pet dni. U jezera, ktere lezi v namorske vysce 3300 metru, jsme si uzili snehu (25cm), chumelenice, zimy (v noci -15st.) i azuroveho pocasi. Obdivovali jsme okolni sestitisicovky, lovili a bastili pstruhy a cestou zpet pozorovali pripravy vesnicanu na nadchazejici zimu.

Dalsi dny jsme stridave stopem, pesky a Toyotami prejeli z Kalamu pres sedlo Sanglo do udoli reky Indus na Karakoram Highway. Ta je v lete oblibenou cestou rady turistu, kteri miri z Pakistanu do Ciny. Silnice se zde ve stometrovych vyskach zarezava do strmych skla nad modrosedou divokou rekou Indus.

Karakoram Highway nas 18.11. dovedla az do hlavniho dvojmesta Pakistanu Islamabad - Rawalpindi. Zatimco Rawalpindi je opet beznym Pakistanskym mestem s radou bazaru, Islamabad je moderni metropoli, ktera byla postavane v 60tych letech na zelene louce. Jsou zde siroke dalnice a silnice, jednotlive komplexy budov jsou usporadany do ctvercu o rozmerech 2 x 2 km. Jednotlive cverce jsou pak oznaceny jako na sachovnici (A1, B2 ...). Je zde i nekolik mrakodrapu. Vzhled mesta je absolutne neporovnatelny s okolnim Pakistanem. Bez auta je toto mesto nepouzitelne. My jsme opet zamitli nabidky autoryks a za pul dne tady nachodili asi 15km. Navstivili jsme moderni mesitu Sah Faisal, ktera je udajne nejvetsi ve vychodni Asii a uzili si klidu, ktery ve meste panoval nebot byla nedele.

Z Islamabadu-Rawalpindi jsme po trech dnech zamirili do posledniho pakistanskeho mesta Lahore. Tesili jsme se na zelene parky a historicke budovy, ale u nadrazi nas privitaly opet jenom spinave ulice plne lidi a provozu. Prvni den jsme navic meli i problem s nalezeni ubytovani a tak uz se s nami Pakistan rozlouci spatnym dojmem. Nakonec jsme nastesti nasli klidne ubytovani na kraji mesta. Dalsi den jsme navstivili historicke pamatky: Lahorskou pevnost, krasnou mesitu Badsahi, zrcadlovy palac Sismahal a vyhlidkovou vez Minar-e-Pakistan. Na okolnich zelenych plochach hrali desitky druzstev jednu z nejoblibenejsich pakistanskych her - Kriket.

Zavrseniim naseho pobytu v Lahore a Pakistanu pak bylo upesne vyvolani 18ti nafocenych filmu, takze si ted uz vice jak tyden, kazdy vecer prohlizime diaky a vzpominame na tri mesice cestovani, ktere oslavime za tri dny.

Pakistan jsme opustili 24.11. a naplno tak vyuzili tricetidenni vizum. Musime prohlasit, ze je to zeme, ktera ma co nabidnout, a ze se sem urcite jeste vratime.

Mejte se vsichni moc a moc a krasne.

Prejeme vam krasne proziti svatku Vanocnich, Stastny Novy rok 2001 a pevne zdravi. My budeme slavit asi nekde pod palmou a ze slunnych plazi na jihu Indie se vam ozveme az v lednu.

Zdravi vas Radek a Gabca